Téměř jsme je spatřili. Jak vlhcí kovem sráží ze sebe vlčí noci. Sráželi vytí z beder. Vlhkostepy se rozplazily okamžitě. Jak jinak. Každý ví, že takový Vlhkostep trpí nadměrnou touhou po pojednání plochy, všude tam, kam dohlédne. Z mraku vylézala Žluvatka. Teskně velký druh, šla k lesu. Absolutní energické tlapy vytvářely po nebi znaky, podobné těm dávným Oksaperlím. Báli jsme se dálky. Blížily se Ketastra. Tak jak je nezná ani ten, nejsečtělejší Beethoven dnešní noci. Blížily se v hromadném objetí hybných písků a kradly při svém pohybu nové rostliny, které právě rostly k náhlému záseku. Kupříkladu takové Gormeny, Hlavkasy, Hudebonky, ale i masožravé Tny. Malý Rotjil se třásl u matky Grene. Za mocného hlukotu stáli před smrtí. Chřtány Vlhkostepů, Žluvatek a Katastrů, se rozvíraly po celé nebe, dokud se nezatáhla Tirny atmosféra a nezačala sršet z nebe Stigormata. Tyto mladé nečině vyhlížející kapky, po dopadu rostly v giganta Marsu. Nerozkvétané oči mladých dětí, praštily strachem do písku, aby vytvořili, pro sebe ještě větší naději. Vylezl jen jeden Garton, předně nazývaný Estrol, ale to je dávné jméno. Pak se vše shluklo v sebe vražedné živočišné víry a požilo obráceně planetu. Kdykoliv se mi vybaví tento obraz zániku, mé předchozí pobytové planety, vzpomenu si na Nereidonky…