hodina
Šla přes pole, až k posedu. Vedle ní běžel pes Vlk. Neustále neposedně vyskakoval k jejímu pasu a tlapami špinil její kalhoty. Kousal vodítko s řemínkem a vůbec ji neposlouchal. Ona pro sebe jako před nějakým velkým dozorem psího cvičitele se styděla za jeho neposlušnost a nesměle na psa křičela. „ Vlku nech toho, neskač, nekousej!“ Ale Vlk jakoby neslyšel. V tom se jí zakousl do rukavice a ona nemluvila a nechala ho tak. Cítila v sobě stud, ne před sebou, ale před všemi, které jejich psi poslouchají na slovo. To byla celá ona. Úzkost ze šmírování jejich myšlenek někým cizím , která se v jejím dětství loudavě vkrádala do jejího vědomí každou noc, rozežírala její hlavu a ona se ztrácela v sugesci svých nereálných představ. Zároveň pocítila uvolnění, prolnutí jeho neposlušnosti a dravosti s jejím přáním prostě být jeho paní se jí zmocňovalo a ona si jen tak pro sebe řekla. „ no ať“ a kráčeli spolu v třpytícím se sněhu.
Včera šla tudy její sestra i s jejím synovcem. Ve sněhu se rýsovaly ještě jejich nezaváté stopy. Stopy malé a velké boty, stopy Vlka a saní. Sestra bydlí i se svým manželem M v malém městě K. Před rokem si tu koupili velký dům s velkou zahradou a nyní je jejich velkým přáním v klidu tu žít až do smrti a mít velkou rodinu a ona si pokaždé do města K přiváží sebou marnost staropanenství , která se mísí s odpovědností a štěstím svobody jejího velkého těla.
Věří v jednoho Boha. Ještě donedávna se snažila zastírat svou natvrdlost a nízkou úroveň důvtipu, ale nyní se už o nic nesnaží a každé ráno , v poledne a večer se modlí, aby byla alespoň dobrá, když už nemůže být nejlepší. Ve svých útrobách konejší svého ducha a je ráda, že ví, kdo je. Rozhodla se žit v pravidelnosti odpočítávání minut celé hodiny a nebýt nikomu na obtíž. Chce mít jednou vlastní byt a v něm mourovatou kočku a Vlka. A s tímto přáním pravidelně jednou za měsíc navštěvuje sama své příbuzné.
Vlk se zastavil a čenichá kobylinec. Potom se do něj v klidu s chutí pouští a ona se snaží mu v tom zbránit. Vlk přestane. Uleví se ji. Už se stmívá, a tak se vracejí domů.
Sestra zatápí v kotli dřívím. Má špinavé rukávy vytahané haleny. Na schodech do sklepa na ni volá její dvouletý syn. Na plynovém sporáku v kuchyni se vaří pohanková polívka. Vlk je již uvězněn v ohradě, začíná kňučet a podhrabávat si vrátka. Když zjistí, že to nemá cenu, jde do pelechu na madraci dírou v dřevěné kůlně. M přijíždí na kole od tchýně a v tašce veze chleba a rohlíky a k tomu povidlovou buchtu. V kuchyni přetéká z hrnce pohanková polévka. M je nemile překvapen a plyn ztlumí. Sestra stále zatápí v kotli. Nejde ji to, a tak je nervózní. Synovec se počůral do kalhot, až mu to steklo na podlahu ve verandě a křičí nedočkávající se matčiny přítomnosti. Ona vchází do verandy, bere ho do náruče a společně jdou do sklepa za sestrou. Synovec se usmívá a je opravdu šťastný. M sedí v kuchyni a čte si inzertní noviny. Na sporáku stojí hrnec s dovařenou pohankovou polévkou, které je teď o polovinu míň. Ona a sestra se synovcem vchází do kuchyně. M zvedá oči od novin a začíná se bavit se sestrou. Tématem rozhovoru je přetečená pohanková polévka a netopící kotel. Sestra v zápalu hovoru jde do vedlejšího pokoje pro plínku. Synovec vezme ze stolu pastelky a čmárá po obalu knihy, vánočního dárku pro M. Ona sedí za stolem a pastelky synovci bere. Synovec křičí a sestra mu v křiku vyměňuje plínku i kalhoty. Ona mu podává lízátko. M odchází ven řezat dříví. Sestra si sedá na židli a v náručí drží již uklidněného synovce ulepeného od lízátka. Ona sedí na židli vedle ní a mluví spolu. M v klidu venku řeže dříví. Vlk si vítězně podhrabal díru pod vraty a utíká po cestě kličkujíce mezi auty ke kostelu do města.
|