Zabil jsem ho. Zabil jsem člověka, kterého jsem ani pořádně neznal. Jeho život tak jako mnoho jiných sice za moc nestál, takhle mi to aspoň vždycky říkal, ale byl to přeci jen živý tvor. Dýchal, cítil bolest či radost, měl přání a potřeby, tužby a představy. Ten člověk se však ocitl náhle sám. Byl tak sám. Všemi odvrhovaný. Tak jsem ho prostě zbavil toho prašivýho života. Až teď si po čase, kdy jsem měl možnost o tom hlouběji přemýšlet, uvědomuji, že možná nechtěl odejít. Tak úplně skončit. Přesto mě prosil, abych mu pomohl a tvrdil přitom, že mi mou laskavost jednou oplatí až se já nebudu mít na koho obrátit. Uprosil mě a já i přes veškeré zdráhání a i přesto, že jsem ho neznal, jsem vyhověl plně jeho prosbám a ubil jsem ho. K smrti. Bylo to nepopsatelně hrozné. Musel přitom cítit hrozná muka i když jeho tvář prozrazovala obrovskou úlevu. Dlouze jsem ještě potom stál a díval se na to zvěrstvo. Ještě dnes cítím jeho krev a zbytky tkání na svých rukou. Ještě dnes cítím jeho odcházející duši, jeho výkřiky s bůh ví čím spojených myšlenek. Člověk by nevěřil čeho je až schopen. Nejdřív jsem si myslel, že to bude snadné. Šlo přece o člověka, kterého jsem neznal nebo poznal jen povrchně. Ale nebylo tomu tak. Nejtěžší chvíle však přichází ihned poté. Poté co jsem zabil. Poté co jsem zabil sebe. Poté co jsem zabil sebe kvůli tobě.