Kdybych si opravdu přál něčí smrt, tak otcovu. Nenáviděl jsem ho, stejně jako jsem nenáviděl lidi, kteří se mu mohli podobat. Už si nevzpomínám, kolikrát jsem ho ve snu zabil. Zbývala jen jedna možnost: zabít ho doopravdy.
Odmítal jsem večeřet. Radši jsem šel do kina. Jedl jsem kuře s hráškem jen v duchu. Ruka se mi klepala, když jsem ukrajoval kousek masa na talíři naproti otci. Proč mě dostal do takového stavu šílenství? Proč mi naháněl strach? Protože jsem jedl jako na trní. Jeho sobectví nás ovládalo, i když nebyl doma. Jeho vůle byla naše volba. Pro tohle všechno jsem radši jedl sám, v ústraní. „Jíst sám je zlozvyk,“ slýchával jsem. V duchu jsem odpovídal: Ne horší než tátova přítomnost. Otec byl spojením boha, jeho proroků a svatých. Jaký děs! Podařilo se mu znechutit mi všechno, co jsem rád jedl.
Matka mi jednou řekla:
„Táta dneska není doma. Pojď se najíst s námi.“
„Ne. Nechci.“
„Pojď a najez se.“
„Ne. Řekl jsem ne. Chápeš?“
„A proč?“
„Už jsem jedl kuře s cibulí, olivama a mandlema.“
„A kde?“
„Přímo tady,“ ukázal jsem jí na svou hlavu.
„Ty jsi blázen. Dej si pozor. Vrátí se a najde tě, jak jíš sám.“
Má láska k ní se mísila s nenávistí, kterou jsem choval k otci. Přišel s balíčkem vnitřností. Z vnitřností zvracím ode dne, kdy jsem viděl lidi, jak je jedli po strejdově pohřbu.
„Proč nejíš?“ řekl mi.
„Nemám hlad.“
„Lžeš. Nemáš dost, aspoň ne tak, jak bych chtěl.“
„Přísahám ti, že mám.“
„Znám tě moc dobře, zkurvysynu!“
Matka zasáhla, protože se jednalo i o ni:
„Kdybych byla kurva, lidi by to věděli.“
Dostala pár facek. Řekl:
„Přestaňte žrát, jinak vás nechám spolykat hadry.“
Pak se otočil ke mně:
„Sníš všechno tohle jídlo úplně sám. Úplně sám. Všechno spolykáš. Sám.“
Rychle jsem souhlasil, ještě než jsem dostal ránu.
„Dobře, začni hned.“
Matka řekla:
„Ale ty ses zbláznil. Ty toho kluka zabiješ.“
„Stejně musí jen zhebnout a ty zhebneš taky.“
Stál a rozkazoval. Připadal mi jako netvor. Byli jsme jeho dobytek. Byl schopný nás zabít. Ríma se přikrčila, uzavřená do sebe; matka plakala. Řekl mi, když mě bil:
„Odedneška budeš jíst to, co ti dáme. Žádné odmlouvání. Zhltneš všechno, i mršinu.“
Dostal jsem ránu. Cítil jsem, jak se mi ústa zaplňují krví. Slaná a sladká chuť. Jedl jsem. Naše nenávist se prohlubovala. Kdybych byl silnější než on, dal bych mu sníst hadr na podlahu.
Nabyl jsem vědomí v městském špitálu. Těžko se mi dýchalo. Vypumpovali mi žaludek. Po návratu domů jsem uslyšel jeho hlas:
„Kde je?“
„Spí.“
„Musí s náma večeřet.“
„Je unavený. Pomáhal mi celý den na trhu.“
Matka mu o mně lhala. Trochu mě chránila. Proto byla veškerá má nenávist namířená proti němu. Mluvil sám. (Žádný ústupek. Žádný krok zpátky. Nesmím ztratit tvář.) Seděl u stolu, sám. Jeho obličej se změnil, když mě uviděl. Když je tady, i z nepřítomných se stanou přítomní. Proklel nás nepřítomné nebo přítomné. Nutil nás, abychom přišli, kdy se mu zachtělo. Říkal jsem vám to: je jako bůh. Ale kdo mu dal tuhle moc?…
„Kde je máma?“ zeptal se.
„Šla do skladu koupit zeleninu.“
„Koho nechala v krámu?“
„Rímu.“
„A tebe?“
„Nechtěla.“
„A tys přišel domů, aby ses najedl!“
„Ne. Vůbec ne.“
„Já tě znám. Myslel sis, že jsem jel na Feddane. Jsi jen zkurvysyn. Nemám pravdu? Jako kdybych tě nepřivedl na svět. Možná tvá máma chrápala s někým jiným. Člověk může důvěřovat ďáblovi, ale nikdy ne ženský. Ostatně koukám, že se mi vůbec nepodobáš. Možná se podobáš svý mámě. Je vždycky na tvý straně. Jste spolčený. Podporujete se. Neberete vážně, co řeknu. Nemám pravdu? Řekni. Mluv, kluku zatracená! Vím, že mě nenávidíš. Čekáš, až umřu. (Konečně říká něco rozumného.) Máš rád svou mámu. Miluješ jen ji. (Tohle je taky pravda. Ale mám snad rád tebe?) Vidím vám to na očích. Jedná s tebou jako s miminem. Máš ještě její mlíko na bradě. Ona je tvá matka, jo, ale já jsem tvůj otec. Jestli je vůbec někdo rád, že mu něco dáš, pak jsem to jen já. Musíš mě poslouchat, dokud jsem naživu. Slyšíš mě? (Ano, slyším tě, potomku boha na tomto světě ovládaném otci.) S tebou se nedá mluvit vážně. Nevidíš mě. Děláš, jako bych tu nebyl, i když jsem tady před tebou. Slyšíš mě, kluku zatracená? (Slyším tě, posle boží na zemi.) Tak proč jsi sem přišel?“
„Poslala mě máma.“
„A proč?“
„Abych uklidil pokoj.“
„Připomínáš mi všechny lháře světa. Vyhodila tě z krámu, protože jí kradeš z pokladny. Nebere tě s sebou do skladu, protože ty toho využiješ, abys něco ukradl. Říkají mi to o tobě prodavači a nosiči. Cpeš si kapsy ovocem. Zatím nevím, jak bych se tě zbavil. (Já taky!) Nenávidím tě. (Já taky, ty kriminálníku.) Teďka jdi. Jdi za mámou. Jdi pomoct Rímě do krámu.“
Sešel jsem po schodech a třásl jsem se. Nezapomenu na tu scénu. Myslel jsem ještě na matku, která lhala, aby mě ochránila před násilím toho šílence. Proto jsem k ní necítil nenávist. Opatrně jsem vyšel do schodů. Pozoroval jsem ho. Jí jako zvíře. Zpozoroval mě ve chvíli, kdy jsem přivazoval provaz k oknu.
„Kam jdeš, parchante? Pojď tudy.“
Skočil jsem do prázdna a držel jsem se elektrických drátů. Nadával mi a snažil se mě chytit.
„Počkej, hajzle! Uvidíš. Dostanu tě!“
Visel jsem a bál jsem se, že ho uvidím, jak na mě čeká dole. Měl jsem trochu závrať. Nadechl jsem se a spadl na zem, zavadil jsem o popelnici a o něco živého. Uslyšel jsem nářek:
„Moje hlava! Panebože moje hlava! To je zloděj! Zloděj! Chyťte ho…“
Při běhu jsem uklouzl. Byl jsem bos. Nerozlišoval jsem žluté melouny od zelených ani hlavy smíchané s ovocem. Španělský hlídač se mě pokusil zastavit. Zatočil jsem s ním. Uslyšel jsem hlídačovo zapískání. Všichni běželi za mnou. Utíkal jsem. Nepřipadá v úvahu nechat se chytnout. Hlavně ne mým otcem. Musel být určitě jedním z bandy. Byl jsem jako balon, který se musí za každou cenu vyhnout síti. Vřítil jsem se do kina. Rukama jsem si držel zkrvavené prsty na nohou. Občas jsem se ohlídnul.
Otcův obraz mě pronásledoval až do kina, až na plátno. Jsem hrdina filmu, ten, který se mstí za oběti nespravedlnosti. Svou zbraní vystřelím několik dávek na otce. Kulky v hlavě, v srdci. Můj otec je mrtvý, stejně jako zloduch ve filmu. Takhle bych si přál s ním skoncovat.
Když jsem vyšel z kina, šel jsem na náměstí Feddane. Byl jsem připravený, jako hrdina z filmu, na vraždu. Můj otec ležel v krvi. A já zvítězil.
Děti a starci spali na lavičkách na náměstí jako leklé ryby na pláži. Místo, kde se člověk může bez problému vyspat. Měl jsem u sebe sedmdesát pět peset. Zahrabal jsem je do země, kousek od květináče. Otec, zase on. Ve snu. Pronásledoval mě. Ucítil jsem ruku, jak mi prohledává kapsy. Nechal jsem ji. Byl to muž větší než já. Prohledávání není nic hrozného. Dokonce jsem mu pomohl, pomalu jsem se otáčel, abych mu usnadnil práci. Odešel. Viděl jsem, jak se potlouká kolem ostatních.
Jeden sen končil v Tetuánu. Jiný začínal v Tangeru. Byl jsem ještě v Tetuánu a už jsem se ztrácel v ulicích Tangeru. |