Je mi fajn. Je mi tak fajn, že se z toho asi brzy zblázním! Na světě jsou dvě miliardy chlapů a ona si vybere mě. Vždyť to ani není možný !
Na karnolácký intr si chodíme občas zašukat, na zdravoťácký intr pokecat a na pajdácký zpovzdálí pozorovat ty krásný holky. A já obyčejný fík z Krnova sbalím tu nejhezčí pajdačku, jaká tu kdy byla. Dnes o půl sedmé ranďas u Bédi v parku. Já to snad nevydržím. Sedím ve škole a nervózně poklepávám nohou o podlahu. Vůbec nevnímám, co ten tukan třídní vykládá. Najednou se ke mně nahne Kube z vedlejší lavice a zašeptá : „ Seš tasenej vole.“ Vyskočím z lavice a vyhrknu něco jako an-jo ! Jako že ano i jo. Tříďas zavrtí hlavou a dává mi přednášku o blížící se matuře. Konečně zvoní. Tři hodiny. Co dělat do sedmi ?
Přiběhnu domů, tašku hodím za dveře. Jdu na dvůr, vylezu na zídku a dál na střechu tělocvičny. Tam najdu Oldu, který hulí cigáro a popíjí lahváče. „Čus bus vole,“ přivítá mě a dává mi loka. „Dík,“ pronesu. Nahnu láhev ke rtům. „Pořádně vole,“ odstrčí Olda láhev piva, kterou mu vracím. Tentokrát se napiju pořádně. Olda spokojeně přijme vrácenou láhev. „Oldo, něco po tobě potřebuju,“ pronesu tím nejkamarádštějším tónem, jakého jsem schopen.“Mno, jsem jedno ucho,“ odpoví. „Víš, dnes mám ranďasa a v tesilkách tam nemůžu. Potřeboval bych půjčit plísňáky, „ pronesu a hlavu schovám mezi ramena. „ Seš debil ne ? Měsíc na ně makám, abys na tu parádu balil baby, “ odpoví Olda. „Tak to je v prdeli, ranďas se nekoná,“ snažím se zahrát Oldovi na city. „ Znám ji?“ zeptá se najednou Olda. Dostanu geniální nápad. Zabrnkám na strunu Oldových nejnižších pudů. „ Sem si moh krásně zašukat s pajdačkou a utřu nos,“ pronesu ledabyle.
Zapálím si cigáro a vyfukuju modravý oblak. Pozoruju, jak se dým ztrácí v koruně košaté hrušky. „A co z toho budu mít ?“ zeptá se najednou Olda. „ Sledovačku a snad i kukačku,“ pronesu co nejklidněji. „Tak jo. V kolik je chceš ?“ odpoví Olda. „Přijdu si pro ně v pět. O půl sedmé s ní mám sraz u Bédi,“ odpovím.
Budu mít plísňáče. Olda je první v ulici, kdo si je koupil.Ušité od vietnamčíků za sedm stovek. Chtěl jsem je po mámě taky, ale řekla, že vypadaj jako montérky ušpiněné od vápna. Tak jsem utřel nos.
Od šesti hodin stepuju před Béďou. Na sobě plísňáky, v zadní kapse dvě stovky a Marlborka. Pozoruju okolí, snažím se někde nachytat Oldu. Kousek vpravo se pohne křoví. Zbystřím, ale z toho místa po chvíli vyběhne kočka. Kde jen může být, pomyslím si. Pak mi ale dojde, že Olda provozuje sledovačku od svých pěti let, takže ho nemám šanci vidět. Je to kovaný šmírák a starý chlív.
A už přichází. Krásné blonďaté vlasy, modrá riflová sukně, růžová bundička.
„Ahoj,“ přeskočí mi hlas. „Ahoj,“ odpoví a dodá : „ Co podniknem ?“ „ Dnes je na Kolibě diskoška. Jestli ti to nevadí, mohli jsme si zatančit,“ navrhuju. Souhlasí a tak jdeme. Celou cestu mám nepříjemný pocit, že je nám Olda v patách. Několikrát se prudce otočím, ale nikde ho nevidím. Všimne si toho. „Co furt blbneš?“ zeptá se. „ A-a-a-a-le nic,“ zakoktám. Až do příchodu na Kolibu se raději neohlédnu.
Na Kolibě si sedáme k barovému pultu. „Co si dáte?“ zeptá se číšník. „Vinný střik,“ objedná si Gábina. Tak se totiž jmenuje. „A ty ?“ obrátí se na mě číšník. „ To samý,“ odpovím nejistě a na chvíli ztuhnu, protože v občance nemám to správné datum. Číšník nám však bez řečí míchá bílé víno se sifonem. Nabídnu Gábině cigáro. Zapálí si a vyfukuje dým se zakloněnou hlavou. Všímám si několika maníků kolem. S vyvalenýma očima naprázdno polknou.
Střídavě popíjíme a tancujeme. V duchu počítám střiky a říkám si, že eště dva a umývám nádobí. Jsem ovíněnej. U ploužáku se líbáme. Je to poctivej francouzák ! Doufám, že se Olda dívá, pomyslím si. „Můžu si k tobě schovat občanku?“ zeptá se najednou. Souhlasím a strkám si jí do zadní kapsy. Další pití naštěstí neobjednává. Znova se v uličce u záchodů líbáme. Nejdříve mi odstrkuje ruku, ale po chvíli mě nechá sáhnou na krásný prsa. To je nádhera. Doufám, že nás ten chlív pozoruje, pomyslím si a dochází mi, že mě pomyšlení na Oldu stojícího s otevřenou pusou za rohem neuvěřitelně pohání. Normálně bych s ní seděl někde v koutku a červený až za ušima ze sebe páčil souvislou větu.
Desetiminutovou cestu z Koliby absolvujeme asi za dvě hodiny. Líbáme se, koukáme si zamilovaně do očí a pak se zase líbáme. Gábina bydlí na privátě, tak moc nespěchá. Před privátem je autobusová zastávka. Tam spolu sedíme a ještě si chvíli povídáme. Přemýšlím, že bych to zkusil. Znova si představím Oldu, jak stojí někde v křoví s pérem v ruce a vkládá do mě veškeré své naděje.
„Já už musím. Tak pá. Zítra ve čtyři mě můžeš počkat před školou,“ pronese Gábina a mizí ve dveřích domu. „Už můžeš vylézt Oldóóó,“ zavolám do tmy. Najednou se ve zvýšeném přízemí otevírá okno. Je v něm Gábina. Je jen v podprsence a cudně se halí do záclony.“ Máš mojí občanku,“ zašeptá. „Počkej, podám ti jí,“ odpovím a už se škrábu na dřevěný plot vedle okna. Ještě jednou se ji dotknu, pomyslím si. Balancuju na plotě a podávám Gábině občanku. „ Dík a těď už běž,“ zašeptá. „Ještě jednu pusu,“ loudím po ní. Vydechne a vrazí mi hubana. Ztratím rovnováhu a padám z plotu na zem. Cítím, jak mi kolena sjíždí po dřevěných deskách. „Je ti něco?“ vykřikne vyděšeně. „ Jsem v pohodě,“ zašeptám. Ve vedlejším okně se rozsvěcuje světlo a za záclonou vidím pokrčený obličej nějaké báby. Zamávám a utíkám domů. Podívám se dolů a zjistím, že z riflí vykukují dvě krvavé kolena. „ To je v prdeli,“ ulevím si.
Druhý den se uliju ze školy a nesu Oldovi plísńáky do fabriky. Čekám na vrátnici. Po chvíli Olda přijde. „ Tak co Jerry, dobrý to bylo, ty bejku ?“ zeptá se a dodává : „Včera sem nemoh, mámu rozbolel zub a já jí vezl do Opavy na pohotovost.“
„ Víš Oldo, průser,“ řeknu mu a vytahuju kalhoty z tašky. Olda se podívá na dvě černé díry na nohavicích. Zbledne mi před očima. Přemýšlím, jestli mám utýct, nebo se bránit. Ale každou chvíli do mě určitě půjde.
Najednou se Olda usměje od ucha k uchu a rozzáří se mu očka. „ Jerry, ty divochu nekřesťanskej, ty jsi jí ušukal k smrti,“ vykřikne tak, až vrátný poskočí na stoličce.
„ N-n-no joo,“ zakoktám. „To jsou povolený ztráty. Fakt sto dělal v mých gatích? Počkej na mně po práci. To mi musíš vyprávět!“ řekne Olda a odchází do rachoty. Já jen pokyvuju hlavou, pomalu vycházím z fabriky a v hlavě roztáčím kola fantazie pro Oldův příběh. |