Oh má milá,

         sedím ve stavení, které možná kdysi žilo svým životem. Asi tady pobíhaly děti a ukrutně křičely, když zakoply o ten křivý prah ve dveřích. Teď prasklinami ve stropu prorůstají kořeny nádherných borovic, taky žijí. Dveřmi vstupuje párek kopřiv, traviny a jedna pampeliška, která smutkem ztratila svou žlutou barvu. Nikdo zde nebydlí, ani my dva, nebylo nám přáno. Opadá omítka, mám chuť to tu opravit, vysušit stěny promoklé dešti, vyměnit okna a zamést sklo z jejich tabulek. Ale jsem tu sám a ani netušíš, co se mi stalo, víš stydím se před tebou, protože tě mám rád, ale zároveň v tobě hledám útěchu, protože se ještě víc bojím. Ti brouci mi chodí po rukou i nohou, lezou po mně jako na nějaké dálnici. Je jich tolik.

         Nemohu je odehnat, neovládám své ruce, neovládám nic ze sebe, za to celé, co se nazývá mým tělem, se stydím a cítím šílený odpor.

         Šeptám slova vykoupení zdejšímu rostlinstvu, ale ono se usilovně odvrací za sluncem a mě nechává hnít tady u stěny v tomto hnusném domě. Mohl by na mě spadnout strop. I na to místo v rohu, vidíš, tam jak se to hýbe.

         Letěl... letěl kolem mě komár, víš? Taková ta potvora, obludnost přírody, která bzučí, slyšíš ji všude a přitom nevidíš. Pak ti někde sedne na kůži a saje a saje. Přenese na tebe chorobu, nakazí tě jiným zvířetem, co se ti pak vrtá pod kůží nebo kdoví co ještě. Tenhle tvor byl omyl. A takový jeden kolem letěl. Máchl jsem dlaněmi a zabil jej. Čekal jsem na rukou otisk křídel a nohou a možná i krev, ale jaké bylo mé překvapení když... no, když jsem viděl mušku. Já ale chtěl zabít komára ne mušku. Bylo po ní, víš, já to nechtěl udělat, ale ta hromádka v rohu, tam. Je tu spousta much, nevadí mi.

         Ten komár předtím tak pištěl a ječel, to mě rozčilovalo nejvíc. Ten jekot, nepříjemný jako vřískot dítěte od sousedů. Chtěl jsem vrátit život nevinné mušce, co pošla mým přičiněním. A ona špitla, že se nezlobí. Nechápal jsem. Vždyť přece mrtvé mušky nešpitají! Byla na mě moc milá, víš? Mluvila o samých krásných věcech, o tom jak si hrála na louce, o té dřevěné houpačce na dubu nedaleko odtud, o svých nových kamarádech a pak se rozesmála. Ani nevím čemu se tak ztřeštěně smála. Nebyl to smích mušky, ani malého děvčátka, ale krásné holky. Promiň miláčku, ubližuji ti, já vím, ale prosím poslouchej. Měla bílou kůži jako čistý papír, taková byla i její duše, prohýbala mladou šíji, och, tak dlouhý krk měla. Krásná ramena a ještě nádhernější pas a plné boky, dlouhá stehna a nad nimi vystupovaly kyčle. A ona se smála, jako blázínek. Ještě, že jsi tu nebyla. Chtěl jsem ji. Tady na té odporné plesnivé podlaze, pod kořeny stromů, na těch střepech, aby si pořezala záda.

         A ona se, představ si to, nebránila. Nechala mě ať si dělám co chci a ona při tom řvala a drápla, až mi tekla krev. Její povaha měla barvu krve. Vzdychala a bzučela. Bzučela! Procitnul jsem. Hlava mě oklamala, byl to komár, po celou tu dobu to byl on. Oh bože, má milá, cítíš ten puch? To ta věc tam v rohu!

         Viděl jsem ten obrovský sosák, který se mě snažil napíchnout a nebo se mi vedrat alespoň do úst. A ty štětiny! Ta spousta končetin. Chtěl jsem utéct, ale on mě nepustil od sebe a místo toho pištěl tak odporně, jako žádný komár. Bylo to hrozné a já se za sebe stydím, ani nevím co jsem provedl, i když cítím tu hrůzu. Odpustíš mi to někdy?

         Popadl jsem kousek střepu a řízl do té obludy, slabě, spíš jenom jako pokus. Rozbrečel se. Vysokým hláskem brečel. Chtěl mě zmást, ale to už se mu nepodařilo, cha chá! Po chvíli snahy jsem mu uřízl jednu jeho nohu s háčky a hodil ji do rohu místnosti. Obluda brečela o to silněji až tuhla krev v žilách. Další odporná noha. Odřízl jsem postupně všechny a pak i hlavu. Přestal brečet.

         Přestal.

         Vysvobodil jsem se a zároveň zbavil tu ostudu přírody života. Má milá, já jsem netušil...

         Chtěl jsem hodit na hromádku do rohu i trup a když jsem jej bral do rukou, víš, já věděl, že to nebude jenom tak, odpusť mi! Trup měl na sobě šatečky plné barevných květů. Komáři nenosí oblečení malých holčiček. Hodil jsem zbytek těla ke končetinám a blonďaté hlavě. Ta malá za to nemohla, já ji nechtěl zabít.

         Ta hromádka se hýbe, jak tělíčko prolézají červi. Má milá, odpusť mi to.