Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 28.4.
Vlastislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Vyprávění Annie Learové (I.část)
Autor: nitka (Občasný) - publikováno 26.5.2006 (20:07:17)

Vše začalo, když jsem se jednoho dne probudila z krásného snu, který se schoulil do křehké bubliny a pomalu se ztratil ve vzduchu. Ten den jsem tě ztratila. Skončila doba mého naprostého štěstí. Do té doby jsem věděla, že každý můj den bude něčím zajímavý, že prožiji něco nového. Byl jsi to ty, kdo na mě čekal každou sobotu ráno s kytkou v náručí, šel se mnou do lesa a nechal mě hodiny mluvit, mlčky si poslouchal, pak natrhal ostružiny k obědu a pustil se sám do vyprávění. Mohla jsem si vymýšlet a ty jsi se mnou vždy chvíli hrál mou hru a nic mi nevyvracel, občas jsme si to vyměnili a já hrála podle tvé fantazie.V neděli jsme třeba vyrazili šplhat po skalách, jen pro ten výhled nahoře, jen pro ten krásný vzduch, jen pro ten pocit.

 V té době jsem měla pořád ve všem jistotu. Věděla jsem, že ať se stane cokoli, ty tam někde budeš stát se svým nesmělým úsměvem a budeš čekat až k tobě doběhnu a obejmu tě. Ničeho jsem se nebála a cítila jsem se naprosto volná. Teď se ale cítím naprosto zmatená, najednou nejsi. Včera mi to řekla moje máma. Srazilo tě auto. Prý nějaký opilec.

Ne, to víte, že necítím smutek. Ne, nestékají mi slzy po celém těle. Neklepu se schoulená mezi strunami klavíru. Jak se můžete ptát na takové věci? Jak by vám bylo, kdyby vám najednou všechno zmizelo, kdyby se vše rozpustilo ve vodě, jako jemný cukr. Máma to uzavřela tím, že mám horečku a zimnici a v očích usazený bacil, je to prý celé jen nemoc, která se vyleží. Nemůže to nikdy pochopit. Ani se o to nikdy nepokusí.

A tak jsem se dnes probudila sama. Vedle mé postele spletené ze slz a poztrácených strun z tvé kytary jsem objevila dvě malé krabičky. Jednou si mi je daroval. Obě jsou naplněné po okraj barvou, jedna černou, druhá bílou. Tenkrát si mi řekl, že až se začnu bát, mám si vzít paletu, štětec a tyto dvě barvy a vybarvit si svět jako omalovánky. Černá. Bílá. Ujišťoval si mě, že pak vždy poznám, co by mi mohlo ublížit.

Vyšla jsem tedy dnes ráno ven a pokusila jsem se udělat, co si mi poradil. Malovala jsem a malovala. Všechno kolem už bylo černobílé, když mi najednou došly barvy. Zahodila jsem krabičky a měla na chvíli pocit bezpečí, jako kdybys byl opět se mnou. Pak začalo pršet, nejdřív se mi jen kapky nesměle tříštily o nos, po chvíli se ale zvedl vítr a přinesl sebou bouřku. Všechny barvy začaly stékat, vše získalo své původní barvy a já mohla jen mlčky přihlížet.

Vyrazila jsem domů, nemohla jsem už změnit, co se stalo. Když jsem přišla domů a otevřela naši dopisní schránku, spadlo mi k nohám několik dopisů, tedy jen ty, které už schránka nedokázala udržet. Vyndala jsem zbytek dopisů, které mi schránka nabízela s tichým broukáním, a pomalu začala otevírat obálku za obálkou. V každé stejný obsah. V každé jeden černě orámovaný list. V pravém rohu malá poznámka: "Každá myšlenka časem umírá..." a dále ve středu papíru text psaný půlnoční tuší: "V tichém zármutku vám oznamujeme, že byla zahubena další myšlenka na vás  MYŠLENKA NA VÁŠ ÚSMĚV, nebude se konat žádné rozloučení z drahou zmizelou, protože její majitel si to nepřál a teď už nemá možnost své rozhodnutí jakkoli změnit. Upřímnou soustrast a omlouváme se, jestli jsme vám způsobili zármutek. Obálky se začaly otvírat jedna za druhou a před očima se mi  roztančily nápisy MYŠLENKA NA VAŠE OČI, MYŠLENKA NA VAŠE SLOVA, MYŠLENKA  NA VÁŠ DOTYK, NA VÁŠ TICHÝ TANEC, NA SLZY, NA LEHKÉ KROKY, KTERÉ TAJNĚ POSLOUCHAL….její majitel si to nepřál.

Tohle všechno jsem opravdu prožila, jsem si jistá, teď však stojím v dešti u dopisní schránky a po ničem, co se stalo ještě před malým okamžikem, zde není ani památky. Něco se mění. Začínám vídat věci, které nejsou a i prožívám neskutečné situace. A támhle ještě před chvílí stál muž v černém kabátu s černým kloboukem. Určitě. Ne. Zmizel.



Poznámky k tomuto příspěvku
back (Občasný) - 26.5.2006 > To asi nebude povídka...
<reagovat 
noa (Občasný) - 29.5.2006 > je tu hodně zbytečných přeslazeností a klišé - ostružiny k obědu, nesmělý úsěv, struny z kytary... a taky pozor na by jsi - bys, ale líbí se mi konec
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter