10.listopadu

Anglie

Můj tajný příteli

Sedím v houpacím křesle s horkým čajem a mé nálady mi okusují prsty na nohou. Pohrávají si se mnou a vyvalují na mě zlé oči. Ano, máš pravdu, tuhle náladu už jsem dlouho neměla. Možná kdybys nalistoval předminulou středu? Ne, tak asi minulou, nech to být. Ptáš se proč je mi dnes takhle? Hned ti to povím. Seděla jsem dnes na houpačce na dětském hřišti, nabírala si písek do bot a přemýšlela o celém dni. Všechno mi přišlo nějak špatně.

Ráno jsem vstala a měla jsem báječnou náladu. Cestou do školy jsem si četla a kdykoli jsem se podívala z okna, vše mi přišlo neuvěřitelně krásný, nádherně barevný. Byla jsem šťastná, nebo přinejmenším spokojená. Se zvoněním jsem vběhla do třídy a všechny srdečně pozdravila. Měla jsem je v tu chvíli všechny ráda. Doběhla jsem do lavice, kde mě přivítala Sue: „Ahoj, dneska krásně záříš a máš nádhernou barvu  očí, no, skoro jak ta košile,“a trochu poťouchle na mě mrkla. Sue asi ani neví, jak mě tím pokaždé potěší. Je jedna z mála, kdo si všiml toho, že se mi mění barva očí podle nálady, nebo podle oblečení. O hodinách jsem dnes pozor příliš nedávala a ty víš, že jinak jsem vzorná studentka. Občas jsem přerušila učitele s poznámkou, která se ani trochu netýkala probíraného tématu. Moc tomu nerozuměl a koukal se na mě jako na divocha, ale třída se aspoň trochu pobavila. Jinak jsem si psala se Sue. Byla nějaká smutná a tak jsem se jí snažila předat trochu své přebytečné energie. Jo, dělám to často, máš pravdu. Je pro mě mnohem snadnější řešit cizí problémy a ty svoje nechat běžet a navíc ráda někomu pomůžu, když můžu. Já vím, že to víš, ale radši ti to zopakuji.

O hlavní přestávce jsem se šla toulat po chodbách, trochu jsem přemýšlela kam patřím a asi jsem i doufala, že potkám někoho, komu se podívám do očí, neřeknu jediné slovo a oba budeme vědět. Většina chodeb byla ale téměř opuštěná a v jedné nebyl dokonce vůbec nikdo a já si mohla zatancovat. Mohla jsem celkově všechno, co jsem chtěla. Bylo mi dobře. Když jsem se však vracela do třídy, srazila jsem se s jedním klukem. Zamilovala jsem se. Ano, je to už podruhé za tento týden, nemusíš na mě tak křičet. Víš moc dobře, jak potřebuji někoho vedle sebe, nějakou jistotu, někoho, kdo mi dovolí dívat se jeho očima, někoho, koho budu moct vzít za ruku jen tak, někoho, kdo mi bude nosit ostružiny k snídani. Potřebovala jsem se upnout k někomu dalšímu. I když vím, že bych nejdříve musela najít klíč ke dveřím, za kterýma tenhle kluk bydlí. Svět je ale příliš velký na hledání tak malého klíčku, takže teď budu tak dva dny sedět za zamčenými dveřmi, pak se jich jen lehce dotknu rukou a uteču o dveře dál.

Po tomto setkání jsem se ale začala cítit opuštěně a něco mě tížilo na zádech, jakoby mi tam někdo seděl. Veškerá energie ze mě vyprchala. Sue si všimla, že se mi změnila nálada a řekla mi : „Pani, netvařte se, jakoby vám propršel celý den,“usmála se a odešla. Přinutila mě sice jen k chvilkovému pousmání, ale i to pomohlo.

Skončila škola a já jsem se vydala k panu Bralingovi. Měla jsem si s ním jít zase popovídat. Víš, je středa. Když jsem tam dorazila, měla jsem však najednou pocit, že tam už nemám, co dělat. Nechala jsem mu tam dopis, který pro něj nosím už dlouho po kapsách a utekla jsem pryč. Doběhla jsem až na to dětské hřiště a až tam popadla dech a setřela slzy. Sedla jsem si na houpačku a on se zase objevil. Koutkem oka jsem viděla jak tam sedí na lavičce. Objevuje se vždy jen pokud jsem sama, nebo pokud mám strach. Seděl tam v černém kabátu s velkým černým kloboukem, prohlédl si mě temnýma očima a zmizel.