Větévky mladých stromků chví se, zabaleny v sněhobílé síti, vpředu křišťálové plošky tkví se, v hávu zimního kvítí.
U nohou mi v sněhu leží, z chladné vlny utkaná, své tajemství mi tiše svěří, mlha, plachou zvěří čechraná.
Též zvučný šum rád mne svádí, svým umem vodu vést, z hor přes balvany a oblázky, rodným krajem, až k dálným mořím život snést.
Za potokem v zasněžené mezi, mlčenlivé vločky zlatem svítí, ach, ano jaro přijde brzy, však běda! ještě musí trpělivé býti.
Od smrkového portálu já vidím, ten širý zemský světakraj, z každého pohledu věru cítím, že jen pod sluncem, leží pravý ráj. |