…potichu potichu… zalézt, schovat se, schovat se před velkými…mohli by ublížit, rozmáčknout, zabít…nemám ráda velké, ne..kdepak…strach, bojím se…zato malí… …ach…moji sladcí malí…tak křehcí, šťavnatí…bez nich bych zemřela… drahouškové…

…už je to dlouho, dlouho co tu byli…dostávám hlad…hlad roste, roste…ale sítě jsou prázdné…prázdné sítě, prázdné útroby…naplní se, naplní…musím ven…položit návnady, nachystat sítě…ven…tady, východ…NE!…jsou tam velcí…proč? proč???..je jich mnoho, mnoho…jeden může prohrát…kousnu, otrávím, zadusím…jeden ano…ale je jich mnoho…

…jeden a ještě jeden…mnoho velkých …hlad počká, musí…teď do bezpečí…dolů, dolů do tmy…rychle, rychle…jde to rychle, mám mnoho nožiček…bylo málo, málo bylo…jedna 

  a jedna…ale naučila jsem se…všechno se naučila…nové nožičky, sítě, lov…všechno naučila…schovat naučila…tady…tma, ticho, bezpečí…jen hlad, ten hlad…

…pátrám, hledám nožičkou…jídlo ve tmě? …kde je, kde je??? …TADY!…ach, jídlo, jídlo, jídlo…ne..ne ne ne NE!!!…už není k jídlu…bylo dobré..maličké, bezpečné… ale už není       k jídlu…není teplé, měkké..kdepak…není…studené, brrr, tvrdé…nic neteče, nemohu vysát..není co žvýkat..pryč s tím, pryč!!!

***

 „Je to vážně tady?“

„Určitě, ověřoval jsem si tu adresu na stanici dvakrát. Tady před tím domem ho viděli naposled, jak leze do zahrady.“ Vyšetřovatel menšího vzrůstu, který ovšem chybějící centimetry vyrovnával kily navíc, se poškrabal v řídnoucích vlasech. „Taky nechápu, co by měl ten kluk hledat v takovýhle barabizně, ale podívat se tam musíme. Je to pátý dítě, co se ztratilo jen za poslední dva měsíce. Rodiče už nechtěj pouštět děcka ani do školy…“ Muž mimoděk ukázal na třípatrovou budovu se žlutou omítkou ve vedlejší ulici.

„Hm,“ přikývl jeho vyšší a štíhlejší kolega, „tak jdem.“

***

…hlad, hlad…pořád větší…jdi pryč, pryč!…nejde…hlad…co jíst? nic není…ven! venku je…NE!!!…venku jsou velcí…co jíst tady?…nožičku? sníst nožičku?…ale nebude pak chybět?…ne, nebude…udělám novou…umím, naučila jsem se…sítěmi přimotám…tak pojď, pojď…hmmmm…

***

 Zašlé dveře šly otevřít poměrně snadno, ale to, co bylo za nimi přinutilo oba policisty na krátkou chvíli strnout v úžasu.

„Co to, do prdele, je?“

„Provázky, nebo co…ale proč jsou tu takhle natažený?“

Bavlněná i silonová lanka byla všude. Uvázaná na všech dosažitelných výstupcích i na sebe navzájem se křižovala, proplétala a vytvářela stěží proniknutelnou změť. Zmatené vzory stvořené jakousi chorou myslí zakrýval pohled na vzdálenější kouty místnosti. Většina provázků byla pokryta prachem, pouze kolem jakéhosi tunelu       ve vláknech směřujícímu ke dveřím pod schody byly zbaveny šedého nánosu – někdo tudy nejspíš procházel, dotýkal se jich, rozechvíval je.

 Menší z obou mužů si odkašlal. „Jdeš první ty, nebo já?“

„Jako vždycky, ne?“

Tlouštík vytáhl z kapsy minci a vyhodil ji do vzduchu.

„Panna.“ řekl. Mince dopadla s tichým zazvoněním na zem.

„Jseš zasranej klikař, Karle.“ ušklíbl se urostlejší detektiv, sehnul se a začal  se opatrně přesouvat tunelem.

***

 …velcí jsou tu…slyším je, cítím…dotýkají se sítí…mých sítí…ale nechytím je, kdepak…příliš silní…potrhali by, poničili…zabili…skrýt! ještě víc se skrýt!…   do rohu, do tmy…jděte! zmizte!…

***

 „Jardo, počkej!“ Karel se s funěním a vzdycháním snažil prodrat mezi lanky, zatímco jeho spolupracovník zůstal stát s prsty sevřenými kolem kliky.

„Na,“ silná ruka se natáhla kupředu, „vezmi si baterku.“

Jaroslav jen mlčky kývnul a otevřel dveře. Dřevěné příkré schůdky za nimi klesaly kamsi do temnoty. Cvakl vypínač. Kužel nažloutlého světla sklouzl po stěnách s oprýskanou malbou a odhalil desítky pavouků prchajících se skrýt do temných skulin. Dřevo zaskřípalo pod váhou obou policistů.

***

 …nejsou pryč, nejsou!!!…jdou sem…dolů…sem ke mně!…chtějí ublížit?…chtějí?…ANO! ANO!…vždycky chtějí…nechápou…neznají hlad…nechci umřít…možná, možná…půjde to?…možná ano, snad…třeba je získám…snad aspoň jednoho…ten bude silný…silnější než já…získám ho, tak, získám…budu žít dál…lepší tělo, silné…musím být připravená…je velký, oba velcí…překvapit…použít kusadla…získat…pak nechat staré tělo…tak, tak…

***

 Za dalšími dveřmi byl temný sklep bez oken, překvapivě rozlehlý a plný odporného puchu. Jaroslav svítil baterkou někam k zadní stěně, takže nejprve neviděl, co mu to křuplo pod podrážkou. Pocit mrazení v zádech se změnil v nevolnost, když si posvítil na zem vedle boty. Prasklé žebro leželo na jakémsi rudohnědě zbarveném kusu látky, o kus dál se pod chomáčem vlasů skrývala  dětská lebka. Jaroslav si přitiskl ruku svírající služební zbraň na ústa ve snaze potlačit dávivý reflex.

***

 …teď…teď…TEĎ!!!…

***

 Karel uslyšel jakési neartikulované zamumlání, vzápětí se už světlem  baterky mihla podivná postava a srazila jeho spolupracovníka. Baterka dopadla na zem. Zaznělo syknutí a výkřik.  Silný policista se vrhl dolů po schodech, hmátl po baterce a osvítil děsivou scénu uprostřed místnosti.

 Na Jardovi klečela vychrtlá stařena s dlouhými zcuchanými a umaštěnými šedými vlasy. Její kůže, tvarohově bílá, byla pokryta špínou a jaterními skvrnami.           V očích se jí zračilo šílenství, když se ústy s posledními zbytky vyhnilých zubů přisála k bodné ráně na policistově hrudi. Rezavý zakrvácený srp stále ještě svírala v pravé ruce. Kolem pasu měla uvázaný jakýsi z provazů smotaný postroj, na něm se pohupovaly tři dětské nožky. Karel na nic nečekal, zamířil, stiskl spoušť. Žena zachroptěla  a bezvládně se zhroutila na svou poslední kořist.

 Karel přiskočil k ležící dvojici a odsunul mrtvolu se svého kolegy.

„Jardo! Jardo! Slyšíš?!“

Jaroslav pomalu otevřel oči a udiveně se rozhlédl kolem.

„No sláva! Já už se bál, že tě ta mrcha dostala! V klidu, buď v klidu, já zavolám doktora:“

Protože se Karel soustředil na vyhledání příslušného čísla v seznamu svého mobilního telefonu, neviděl, jak se Jaroslav pomalu zvedá. Neviděl ani, jak vykroutil rezavý srp z mrtvých prstů stařeny. Když se otočil a spatřil zakrvácený hrot směřující k jeho krku, bylo už pozdě.

***

 …nové tělo…lepší, silné…větší síla…velký mrtvý…mnoho jídla, mnoho…velké nožičky…