Do dvora po mastném břiše
klouže tma a bouřka vleče
bludičky. Tam dole svítí ramena
jak bílý had. Vyskočím z okna.
V zubech ho ponesu
jak pes.
A budu kňučet a řvát k obloze,
dokud mi někdo neodpoví.
Jsou blesky modré a krev v nich teče
studená jako pot nemocných.
Z šedivých ptáků trčí prsty
a kočkám rostou zježená ňadra
na vyjevených hřbetech. A z nebe zírá
veliké oko zelené.
Bludičky cinkají o plůtky balkónů.
Zlomil jsem jednu z nich při tanci
a světlo vyprsklo
na spící psy a bdící topoly,
na moje lesklé rty,
které mám po němcích.
Bludičky šeptají. Kloužou mi po břiše
jako pot nemocných. Tam dole čeká kůň.
Divoký slepý kůň, který mě odveze do jezer.
Smutně se usmívám. Hladím je po vlasech.
Vím jenom říkám
že je tak jako já – z bílého pískovce.
V hubě má podkovy a na kopytech řeči.
Varlata schoval do ústřic. Ten by se vody bál,
i kdyby nebyl kamenem...
Jsou blesky modré jako hřbet vlka
a k nebi odevšad mám stejně daleko.
Z šedivých ptáků trčí prsty.
To se mi vrací představy
nebo se hnula tma
v paměti? Jsou blesky modré,
táhnou se přes bílá zápěstí. O smrti nemluv.
Ani s mrtvými. Až bude pršet od země
k obloze, vyběhnu nahý do krajin.