Linezáře
Jdu nocí alejí stromů, jež bývá vždycky temná,
dnes ale září- škoda neb pocit samoty mi ovdověl,
lidská kůže někdy hroší a v plamenech tak jemná,
to hoří na sta cizích těl,
hoří kosti, jež v nich každý měl,
hoří vlasy, prsty, oči, hoří dech
však nejvíc ze všech hoří jejich vzek..........
Anebo můj?
Život může být alejí zelených stromů, které se v slunci utápí,
anebo alej kam paprsek nikdy nedosáhne a často duši utrápí,
Ale nikdy nesmí být spáleništěm toho, co jsi chtěl.
A nebo toho, co chtěli jiní?
Tohle asi bude chtít mé vysvětlení,
obávám se ale, že se nedočkáte,
neb vy to jste co v ohni plápoláte.
|