Věra vystoupala nahoru po rozlehlém schodišti a ocitla se na travnaté terase, v jejímž středu ji vítala hrdě vztyčená socha Paní smrti. Okolo ní se to hemžilo vlemdynci a zaměstnanci paláce.
"Tak a s chutí do toho!" dodala si odvahu a zamířila k hlavnímu vstupu, ze kterého dělníci nedávno sundali lešení.
"Být tebou, tak bych tam nechodila!" uslyšela za zády ženský hlas a na rameno jí dopadla bledá ruka.
 Věra sebou škubla a rychle se otočila.
"A kruci!" vyjekla a překvapeně zírala na přízrak, který donedávna vídávala jen ve snech. Před ní stála tajemná blondýna v růžové říze.
 "Ty budeš Věra Fopwergová," usmála se žena, "Já jsem Marie Flígebetová. Zastupuji slečnu Drajkolgovou v univerzitní laboratoři. Byla jsem vyslaná jako tvůj doprovod!"
  Ve Věře by se v tu chvíli krve nedořezal. Jako opařená zírala na plavovlasé zjevení a nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela.
 Tak ty jsi ta mrcha, co mi přebrala Lachyma! Měla sto chutí ji sežehnout světelnou koulí, ale vzápětí si to rozmyslela. V návalu zlosti málem zapomněla na skutečnost, že se měla s doprovodem setkat v Hesteří ulici a ne tady. A sakra! Tohle smrdí podrazem.
  S vypětím všech sil se donutila k jakési grimase, která vzdáleně připomínala úsměv. Nesmí nic poznat!
"Těší mě!" procedila přes zuby a snažila se tvářit, co nejpřirozeněji. Až to nebude čekat, tak jí zdrhnu.
"Nemusíš na mě hrát tohle divadýlko!" zamračila se blondýna, " vím, že mě nemáš zrovna v lásce. Četla jsem tvůj deník?" Tím Věru dokonale uzemnila. Ta jenom zalapala po dechu a zůstala na ni vyjeveně civět.
Ona četla MŮJ deník! Jak se k němu ta mrcha dostala? Aniž to postřehla, začala jí v pravé dlani světélkovat modrá koule.Tajemná žena si toho hned všimla a rychle zareagovala.
"Jako malý dítě," chytila Věru za zápěstí a skryla zdroj světla v záhybech svého oděvu.
"Copak nevíš, jak je to tu nebezpečné?" zašeptala jí do ucha, "S takovou tě hned chytnou a všechno naše snažení pak přijde vniveč!"
"Nechte mě na pokoji!" bránila se Věra a pokoušela se dostat z jejího sevření. "Vůbec nechápu, o čem to mluvíte! Jestli mě hned nepustíte, začnu křičet!"
"Jen si křič! Myslíš, že ti to pomůže? Zbytečně tím jen na sebe upozorníš. Jsem velice zvědavá, jak bys pak vysvětlila tu modrou kouli, co ti svítí v dlani."
  Věra musela uznat, že má pravdu, a i když měla sto chutí nahlas zaječet, nakonec přemohla svůj vztek a přestala se cukat. "Co teda po mě chcete? Vy určitě nejste ten doprovod, co mě má odvést zpátky do školy, že ne?"
"Musím tě zklamat, ale jsem!"
"Proč teda nejste v...?"zarazila se Věra v půli věty a čekala, jak žena zareaguje.
"Fakt chytré!" zasmála se blondýna a konečně pustila její zápěstí, "vidím, že nejsi tak hloupá, jak jsem si myslela. Takže, abych tě zbytečně nenapínala. Měla jsem tě čekat v Hesteří ulici, u rozbité lampy. To si chtěla slyšet, ne?"
"Tak proč potom jste tady, když jste měla být někde jinde?"
"Víš, za to může jedna taková, hodně moc zvědavá slečna, co se rozhodla podívat do Vražedné uličky a málem ji to stalo život."
Věra se usmála a přistoupila na její hru. "Ale, co když to ta slečna vůbec netušila, že je to nebezpečné místo. Třeba si tam chtěla jen na chvilku odpočinout!"
"No, to by ji možná omlouvalo, ale i tak skončila s kudlou v zádech."
"Přesto se divím, že je pořád naživu. Stal se snad nějaký zázrak?"
"Žádný zázrak! Přežila jen díky jedné maskované paní, která měla celý incident na svědomí."
"Hm, to zní zajímavě! Ale pořád nevím, co jste tam dělala vy?"
"Já tam vůbec nebyla!"
"Počkat! Tak proč potom...?" zarazila se Věra a rychle musela usměrnit zrychlený tok myšlenek. "Vy si ze mě děláte srandu! Jak by jste se to všechno dozvěděla, kdyby jste tam nebyla?"
"Docela snadno!" Žena vytáhla z kapsy malinkou šedivou krabičku se zaoblenými hranami. Na horní ploše pláště bylo umístěno obdélníkové okénko a kousek pod ním se krčila řada tlačítek s mnoha symboly, kterým Věra nerozuměla.
"To je mobilní telefon!" řekla tiše a dřív než si ho mohla dívka pořádně prohlédnout, rychle ho zastrčila zpět do šatů. "Tímto přístrojem se vzájemně dorozumíváme. Když jsi byla zraněná, tak mě díky němu informovali o celé události a já dostala za úkol tě sledovat, dokud bezpečně nedorazíš na místo setkání."
"Jenže já jsem nešla do Hesterky, ale sem!"
"Správně! A já tě celou dobu měla na očích."
"To už dává smysl. Ale přesto nechápu, proč by škola nechávala sledovat obyčejnou školačku."
"Možná proto, že s tím škola nemá nic společného."
"Aha!" Konečně jí to došlo. A jsem v prdeli! "A vy mi asi neřeknete, kdo vám to rozkázal, že ne?"
"Chytrá hlavička!"
  Věra zbledla jako stěna. "A co bude teď? Pojedeme zpátky do školy nebo mě radši unesete?"
Žena se dala do smíchu. "S tebou je vážně psina! To víš, že pojedeme do školy. Kam sis myslela, že bych tě chtěla odvézt?"
"Snad někam jinam?" zatvářila se Věra zmateně a byla v ní malá dušička.
"Copak vypadám jako únosce?"
"Já nevím! To musíte vědět vy sama."
"Ze mě nemusíš mít strach!" vycítila její obavy, "já jsem ti nepřišla ublížit!"
"Já vám nevěřím! Dokud mi nedokážete, že jste ta, za kterou se vydáváte, tak s váma nikam nejdu!"
"Teď zrovna nemám čas na dlouhý řeči." Zašmátrala v záhybech svých šatů a vytáhla odtud jakýsi pomačkaný papír. Když ho rozevřela, objevil se na vnitřní straně vybledlý obrázek. "Tohle u sebe schovávám už několik let a vždycky jsem tajně doufala, že ti to jednoho dne dám." Pokynula své svěřenkyni a položila jí obrázek do dlaně.
 Věra přijala dar s nedůvěrou a opatrně si jej prohlédla. "Co má být zase tohle?"
  Na obrázku se usmíval párek mladých manželů. Ramenatý muž s nakrátko ostříhanými kaštanovými vlasy a bledá blondýna v červeném svetru seděli na pruhované pohovce uprostřed potemnělého pokoje. Oba dva se k sobě zamilovaně tisknuli a za jejich zády se culil od ucha k uchu kulatý obličejíček hnědovlasé holčičky, který jí byl velice povědomý.
"To jsem přece já!" vytřeštila oči. "Do háje!"
"Právě se díváš na své skutečné rodiče," oznámila jí žena "bohužel už jsou oba dva po smrti! Před šesti lety byli surově zavražděni!"
Věra se zatvářila jako kdyby právě dostala facku. "To není pravda!" zdráhala se jí uvěřit, "vy mi lžete! Tohle nejsou moji rodiče. Moji rodiče jsou pořád naživu!"
"Jestli myslíš ty adoptivní, tak ti ano!"
"Proč tohle vlastně děláte? Kdo vás poslal?"
"Když mi nevěříš, tak se pořádně rozhlídni kolem sebe. Nepřipadá ti to tu povědomé?"
O čem to sakra mluví? Ona je blázen! Můj bože, Lachym se zamiloval do magora!
"Nehleď na mě jako kdybych se zrovna pomátla a dělej, co jsem ti řekla!"
"No dobře!" Věra se obrátila zády k učitelce a předstírala, že něco hledá. Řídila se rčením, že bláznům se nesmí odporovat a tak bezmyšlenkovitě projížděla očima po stěnách paláce. Jenže to ještě netušila, že za okamžik něco skutečně objeví.
A do prdele! Zrak jí spočinul na průčelí hlavního vstupu, jehož hladké prohnuté stěny zakončené zvlněnou stříškou, připomínaly důvěrně známého vodního živočicha. Přesněji řečeno obrovskou lasturu, která jí nedávno strašila ve snu. Když chodívala za rodiči do práce, vídávala v těch místech, jen masivní konstrukci z lešení. Jenže teď bylo lešení pryč a ona si uvědomila, jak málo jí stačilo, aby odhalila tajemství svého původu.
"Vidím, že už si našla tu ceduli," usoudila žena podle Věřiny strnulé pozice.
"Co? Kde?" trhla sebou dívka a na chvíli přerušila tok svých myšlenek, "jakou ceduli?"
"Přece tu s nápisem Oddělení úprav myšlenek!"
"Co ta má společnýho s mýma rodičema?"
"S nimi nic! Ale právě tam ti zablokovali magické schopnosti a vytvořili z tebe vlemdynce!"
"Nesmysl! Proč by to někdo dělal?"
"Protože jsi blef! Už od narození!"
"Ale rodiče..?"
"Copak ti musím neustále připomínat, že oni nejsou tvá skutečná rodina."
"Takže jsem adoptovaná?"
"Ne! Oni si tě koupili jako hafíka ve zverimexu!"
"Co je zverimex?"
"To je na dlouhé povídání! Musí ti stačit fakt, že jsi byla nedobrovolně unesena ze svého skutečného domova a prodána jako domácí mazlíček."
"Ale proč zrovna já? To nemohli udělat někomu jinýmu?"
"Bohužel si nebyla jediná, koho přeměnili. Společně s tebou byly upraveny tisíce dalších dětí."
"Ale to nedává smysl! Blefové přece odešli do Flavminalu? Oni se snad vrátili zpátky?"
"Věrko, tys patřila k jiné rase blefů, která žila ve svém vlastním světě. Byli vás miliardy, měli jste soběstačnou vyspělou civilizaci. O našem světě jste neměli ani potuchy. K životu jste nepotřebovali kouzla. Pak se ale stala menší nehoda a jeden z vás se dostal až k nám. Aktivoval své schopnosti a nevědomky zrušil hranice mezi oběma světy. Tím však zapříčinil to největší krveprolití, které naše historie pamatuje. Naše vládkyně totiž považovala váš lid za flavminalské potomky, kteří si přišli pro svůj majetek a tak vyslala armádu, aby je všechny zlikvidovala. Stačily jí k tomu pouhé dva dny, aby vybila celou populaci a zbavila se tak úhlavního nepřítele. Miliardy nevinných blefů tak zemřelo na její popud. Přežily jen děti a  hrstka dospělých. Zatímco děti byly převychovány na vlemdynce, dospělí se stáhli do úkrytu a vyčkávali, dokud nepomine válečné běsnění!“
"To je hrůza!" špitla Věra a samotnou ji překvapilo, že když teď zná pravdu o své skutečné rodině, zůstaly její oči suché a nevyšla z nich jediná slza.
"Tak co!" usmála se na ni učitelka, "stačí ti tohle jako důkaz mých dobrých úmyslů?"
Dotyčná nic neřekla. Jen se k ní obrátila zády a měla v úmyslu odejít.
 "Hele, já dobře vím, jak se cítíš! Zrovna jsi zjistila, že celý tvůj život byl jedna velká lež. Jenže já jsem dostala úkol a ten taky splním, ať se mi to líbí nebo ne!"
"Ale co když s vám nechci jet? Počítala jste s tím?"
"Nechci tě do ničeho nutit, ale když teď utečeš, tak..."
"Nechte mě na pokoji! Copak vám nestačí, že jste mi zničila celý život?"
"Víš co? Už tě mám fakt plný zuby! Klidně si jdi... třeba do háje!"
"Tak jo! Když jinak nedáte.."
"Nedělej si ze mě srandu. Já jsem byla u toho, když tě odvlekli od rodičů a je pak zamordovali. To já si tě osobně vybrala, abych ti mohla říct pravdu."
"A to mi říkáte až teď!" křikla na ni Věra a úplně ji tím vyvedla z míry. "Kde jste byla celou tu dobu, když jsem žila u vlemdynců, kteří si hráli na mý rodiče?"
"Uklidni se!" špitla žena. " Přece nechceš, aby si někdo všimnul, že ti zase svítí v dlani modrý světlo!"
"Sakra!" Věra sebou škubla a rychle vrazila ruku pod triko. "Promiňte, já už se nedokážu ovládat!"
"To nic! Moje začátky taky nebyly nijak růžové!"
"Takže vy jste taky blef?"
"Něco na ten způsob!"
"Co to přesně znamená?"
 "Pokecáme si až pozdějc, dobře?" nakrabatila žena čelo, "a víš co? Budeme si tykat! Klidně mi říkej Marie! Nikdy jsem nebyla na zdvořilostní oslovování."
 Věra přikývla, ale i tak jí přišlo divné tykat učiteli.
"Mám na tebe, Marie, ještě jednu malou otázku, jestli teda můžu. Je nás víc? Myslím tím, nás blefů?"
  Marie na chvíli zmlkla, ale pak se ni rošťácky usmála. "Je vás docela dost!"

  Jako dopravní prostředek, vhodný pro návrat do Vílí univerzity, zvolila Marie péřové taxi, které parkovalo nedaleko terasy. Věra si prohlédla s nedůvěrou létající postel, jejíž jedinou výbavu tvořily naducané polštáře s pruhovaným potahem a bezpečnostní pás připevněný ke kovové pelesti. "Nepojedem radši Červí linkou?" zkřivila obličej do znechucené grimasy, "ta postel nevypadá zrovna moc bezpečně."
"Nebuď taková cíťa!" drcnula do ní Marie, "ani nevíš, o co přicházíš!"
"Že z ní vypadnu a rozplácnu se na zemi?"
"Neboj! Já tenhle taxík znám osobně. Je na něj spolehnutí. To ti klidně odpřísáhnu!"
"Na svůj život nebo na smrt tvojí adoptivní babičky?"
"Přestaň být takový strašpytel. Kdybys na to náhodou zapomněla, tak já jsme tvůj doprovod a jako tvá učitelka mám právo si rozhodnout, čím budeme cestovat!"
  Věra už raději nic nenamítala, protože tušila, že by ji Marie mohla nakonec donutit, aby těch dvě stě kilometrů, co je dělí od Vílí univerzity, ušla pěšky. "Tak dobře! Přemluvila jsi mě!"
 Postel se mírně prohnula, když do ní obě cestující nastupovaly. Jakmile se dvakrát zaklapl bezpečnostní pás,  vznesla se do vzduchu a zamířila nejkratší možnou cestou ke vzdušné dálnici.
"To se ani nezeptá, kam chceme letět?" podivila se Věra a svůj zrak neustále směřovala před sebe, aby se jí náhodou z té výšky nezatočila hlava.
"Vidíš, na to bych málem zapomněla," uchechtla se Marie a vyklonila se na stranu. Poplácala postel po bočnici. "Tak, Ančo, vem nás na okraj Sezamovýho lesa!"
"Rozkaz, šéfe!" ozval se pod matrací plechový hlas a taxík vzápětí přidal na rychlosti.
"Ale my přece máme jet do školy!" zděsila se Věra a začala propadat panice, "vy jste mi lhala!"
"Neboj! Tohle bude jen taková menší zajížďka. Všechno to dělám jenom kvůli tobě!"
"A co sakra budem dělat v Sezamovým lese? Vždyť tam straší!"
"Kecy! Když jsi se mnou, tak si na tebe žádný strašidlo nic nedovolí."
"Tak nás tam něco sežere!"
"Tebe možná jo. Mě by naštěstí jen párkrát požvýkali a hned vyplivli. Nejsem totiž zrovna moc chutná."
"A to mi říkáš jen tak!"
"Buď v klidu! Nenechám tě sežrat! Jen v nejnutnějším případě."
  Kdyby se měl vytvořit žebříček nejděsivějších míst, umístil by se Sezamový les na první pozici. Největší zásluhu na tom měla nejrůznější záhrobní havěť, která si tu vybudovala celkem prosperující osadu Nosferatu village. Nesmíme také opomenout přítomnost obávaných masožravých stromů, zvaných SEZAM, podle kterých dostal les své jméno. Tyto dřeviny kromě toho, že pojídají vše živé a neživé, také měly ve zvyku cestovat za potravou. Traduje se, že posledním terčem  jejich choutek, se stala jedna blefí metropole, kterou doslova zaplavily za jedno odpoledne a dodnes v jeho troskách pojídají poslední obyvatelé. Proto se les už několik staletí nepohnul z místa. Je jen s podivem, že již zmíněná osada dosud nezanikla a její nemrtví obyvatelé dodnes zásobují nejbližší pohřební ústavy domácí balzamovací kosmetikou.

Pokračování příště