Vzpomínám si na 12. 6. Opila jsem se svým oblíbeným vínem a Tys byl daleko. Na monitoru se u Tvého jména zelenala malá kytička, zachtělo se mi povídat si, být s Tebou a otevřít si další láhev. Ale byl jsi daleko. Posílená alkoholem a debatováním se svými přítelkyněmi jsem začala běhat prsty po klávesnici, nevědomky skládajíc písmena do bolestivých seskupení. Já vím, měla jsem jít raději spát. Cítila jsem se opuštěná a v hlavě mi zněly hlasy mých vrstevnic. Nesmíš si nechat líbit tuhle věčnou samotu. Moje samota narostla najednou do obrovských rozměrů, jako by s každou kapkou vína nabyla o několik let. A Tys byl daleko. Trvalo to jenom chvíli. S divným pocitem jsme se oba odebrali do peřin a přemýšleli, kde je pravda. Objala jsem kocoura a postěžovala si mu do kožíšku. Měla jsem dojem, že jsem udělala správně, že se tím třeba vyřeší jeden z neduhů našeho soubytí. Mýlila jsem se. Trvalo to takovou krátkou chvíli a přitom to dokázalo vykopat hrob pro celý ten krásný rok. Chtěla jsem jen být s Tebou a Tys byl hrozně daleko. Vždycky jsi byl daleko. A teď budeš ještě dál.