Vrchovatá moučka v bažinách natažená přes levandulovou bystřinu kazí názory liduprázdným končinám a kočkám žere zeleninu. Velitelská sekce vesmírná stanice se jde zeptat močícících panenek, zda jsou již hotovy s výběrem hladových pasažerů na let kamsi do prdícího lesa. Jedna říká- mého muže vynynechte, je to zákeřný psychopat. Druhá říká- mého taky, má breberky. Třetí říká- může muže probodnout růže? Celý sál se podivil nad její odpovědí. Tohle vážně nikdo nečekal. Rozlousknutý ořech či lípa na dálnici by racionálním mouchám na vesmírné stanici byly stokrát jasnější a srozumitelnější než tento blábol. To se nemůže nechat jen tak ladem, řekl jeden staniční dozorce a ženskou rozmlátil klišovitým balvanem smrti. Symbol stáří- inu hochu, nikdo nejsme opičák, abychom mohli lézt i po stromech. Jsme jen bastardi balounovití, odvažující se maximálně sdělit všemu žijícímu, že den popelavého Jezulátka začne příští den. Ve sklenici plave houba se žábrami. Plácá s sebou o okraje. Vyznačuje se tím, že ačkoliv nemá žádný obličej, je celá načichnutá otázkou trpělivosti a individuální statečnosti. To se jistě vysvětlí, řekl by každý blbec. Ale my blbci nejsme, my jsme jen troubové. Tak co? Kde jsou problémy tohoto kozího mléka? Jdem na panáka a uvidíme se u posledního soudu.