Milada přistoupila k oknu a podívala se a skrz žaluzie ven. „Horáček má zase nový fáro. To bych ráda věděla, kde k němu přišel! Ta jeho firma je plná mafiánů,“ prohlásila a dodala: „Bůhví, kde na to bere!“

            Za pět minut se rozzvonil telefon u Karáčů.

„Prosím, Karáčová.“

„To jsem já, Milada. Mám pro tebe horkej drb, máš čas na kafíčko?“

„Prosím tě, teď ne, zrovna žehlím a mám tu ještě kupu prádla. Snad zejtra…“

„To ti musím říct hned! Víš že Horáček je asi starej mafián? To bys do něj, Jarmilko, neřekla, viď?“

„No nepovídej! Tak já se zejtra stavím a všechno mi to povíš, jo?“ odvětila s nadšením Jarmila.

„Dobře, zejtra ve čtyři u mě, tak ahoj.“

„Měj se.“

            Přesně ve čtyři hodiny a deset minut zazvonil u Milady zvonek.

„Už sem si myslela, že nepřijdeš. Tak pojď, právě jsem dala vařit vodu.“

„Tak povídej!“

„Ten Horáček, všimni si, že má každej rok nový auto a jak drahý! V tom musí bejt nějaký nečestnosti. Určitě! Ale to ještě zjistíme. Teď mám pro tebe další novinku. Slyšela jsem, že Mára, ten saniťák, zavinil nějakou nehodu. No chápeš to? Von má pomáhat lidem a sám pak zaviní havárii! Tak od něj bych se nenechala odvést do nemocnice ani omylem. Ani omylem!“ zvolala Milada a výhružně zvedla prst.

„To víš, to jsou dneska lidi,“ odvětila Jarmila a dodala: „Našemu sousedovi včera odpoledne odjela manželka do lázní. A už večer si domu přived jinou. Pak tvrdil, že měl na návštěvě sestru. A kdo mu to má věřit?“

„Pche, se vsaď, že dneska si tam přivede zase jinou.“

            Milada a Jarmila spolu proklevetily celé odpoledne. Nakonec, po třech hodinách, se Jarmila zvedla a prohlásila, že ještě musí umýt nádobí. Milada jí pozvala další den do cukrárny a Jarmila souhlasně poděkovala.

„A co vůbec švagr, jak se mu daří?“ zeptala se Milada.

„Ále, má teď nějakou chřipku. Beztak to má z toho, jak je furt po nocích venku. Říká, že prej teď má často noční. To bych chtěla vidět – noční! Maj teď fůru peněz, určitě někde kradou..“

„Hm, já na tom teď taky nejsem nejlíp. Furt mě píchá u srdce.“

„Tak si dojdi k doktorovi, ne?“

„Ke starýmu Havelkovi? Prosim tě, o tom jsem slyšela nehezký věci.“

„Fakt jo? Dneska jsou ti lidi hrozný. Hele tak já jdu, pa.“

„Ahoj!“

            Jarmila vstoupila do cukrárny a podívala se po stolech. Miladu nikde neuviděla, tak si sedla k oknu a objednala si jahodový pohár. Čekala, avšak Milada se neobjevila ani po půl hodině. Ještě chvíli vyčkala, poté zaplatila a vydala se směrem k domu Milady. Když vcházela k domu, uviděla před vchodem sanitku. Rozeběhla se a spatřila paní Pokornou, sousedku.

„Co se stalo?“ udýchaně se otázala.

„Ále, okopávala jsem na zahradě záhonky a najednou vidím Miladu, jak jde okolo plotu. Ptám se jí, jak se má a ona mi ani nestačila odpovědět a najednou se chytla tadyhle u srdce a řekla, že jí to tam strašně píchá a skoro se mi tu složila. Řekla jsem, ať si zavolá sanitku a ona začala říkat něco o dopravní nehodě a saniťákovi a pak prohlásila, že si půjde na chvíli sednout, že to snad přejde. Ještě jednou jsem jí poradila, ať si tu sanitku zavolá, ale ona trvala na tom, že se nenechá zabít při nějaký nehodě nebo co! Tak zašla do domu a já jsem za ní za pět minut chtěla jít, jestli se to zlepšilo a ona mi neotvírala! Tak jsem neváhala a zavolala jsem záchranku za ní!“

„No a co s ní teď je?“

„To nevím, šli dovnitř a museli vyrazit dveře, tak teď čekám, co se stalo.“

            Po necelé minutě vyšel saniťák Mára z domu a prohlásil: „Je mi líto dámy, zástava srdce. Nepodařilo se nám ji oživit. Stačilo, kdybychom přijeli o tři minuty dříve a mohla ještě žít.“