|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Možnosti fotografie Autor: jafa (Občasný) - publikováno 4.9.2006 (18:57:44)
|
| |
Možnosti fotografie
Holandská fotografka Rineke Dijkstra vystavila v Rudolfinu svou expozici Portréty. Výstava nabízí naprostý protiklad k trendům současné tvorby, které sází na formální experimenty. Těmi se často snaží dosáhnout přímého působení čistých barev a tvarů na vnímání. Současná abstraktní fotografie vystavuje diváka beze všech významových záměrů přímo jeho vizuálnímu vjemu a jím vyvolaným pocitům libosti či nelibosti, které jsou dány buď biologickou podstatou člověka (je známa například spjatost mezi pozorovanými barvami a frekvencí tepu) anebo subjektivními odkazy do nevědomí. Často je pozorovatel svědkem toho, jak se v prezentované „hyper-realitě“ obrazy „fyzikálně“ množí samy mezi sebou a podstupují barevné či tvarové permutace. Abstraktní experimentální tvorba většinou tvoří svou vlastní obrazovou realitu, aniž by jakkoli odkazovala ke skutečnosti vnějšího světa anebo využívala psychologizující symboliky.
Čím je tvorba Rineke Dijkstra tak zásadně odlišná? Na první pohled překvapí její záměrná redukce všech uměleckých prostředků na minimum– fotografka se vzdává všech barevných i jiných efektů, triků či pozdější manipulace s obrazem. Portréty ukazují nejčastěji postavu či tvář nazřenou z čelního pohledu. Obraz před diváka předkládá jednoduše vyfocenou lidskou bytost, aniž by čímkoliv odváděl pozornost od její prosté existence. Silná působivost portrétů spočívá u Dijkstra mimo jiné v tom, ze fotografovaní lidé se skoro nikdy „netváří“, jen prostě hledí do objektivu. Pokud chceme v jejich obličeji nalézt výraz, musíme se soustředit na oči. A právě díky tomuto „žádnému“ výrazu vzniká podmaňující výpověď – fotografce patří hold za to, že měla odvahu podělit se prostřednictvím provokativně jednoduchých fotografií s tímto svým geniálně jednoduchým objevem. Nebylo jistě lehké přesvědčit portrétované, aby se při pohledu do objektivu vzdali usilí o „image“, ale vyplatilo se to. Dijkstra tím odečetla od člověka jeho sebeprezenaci a odhalila tak pohled na jakousi podivnou, nezakotvenou, nepřirozenou, křehkou esenci, osaměle a podivně navíc trčící v prostoru - chceme-li, můžeme jí říkat třeba lidská identita.
Výstava prezentuje také fotografické série: například albánskou holčičku poprvé zachycenou při příjezdu do Ameriky a poté v intervalu několika let až do jejího dospění v sebevědomou, ale vnitřně snad zklamanou Američanku. V časově rozložených portrétech můžeme hledět do tváří mladičkým izraelským dívkám a chlapcům v den jejich nástupu na vojnu a pak o jejím posledním dnu. Otázky o vztahu mezi prostředím a osobností budí izraelští vojáci, pózující přímo v zákopech, španělští toreadoři, focení hned po návratu z arény, anebo stojící, někdy ještě zkrvavené rodičky s novorozencem v náručí.
Jedna z několika videoinstalací zachycuje asi desetileté děvčátko zpívající svou oblíbenou písničku s refrénem „I wanna be with you“. Dívenka tvoří jednu z výjimek výše vymezeného pravidla – její tvář rozhodně není bez výrazu, naopak se na ní během sotva pětiminutového zpěvu vystřídá dlouhatánská škála nejrozmanitějších emocí. Sledujeme, jak si neumí poradit s tím, že je bez opory vydána pohledu kamery (potažmo kameramanky) – vykročí odvážně, ale hned ji pochyby podtrhují nohy, cítí, ze se nemá před cizím objektivizujícím pohledem o co opřít ... a my zase skoro hmatatelně cítíme, jak se její „pravda“ tře o druhou stranu pozorovatele a jak je v nebezpečí, ze ona sama by za svými vlastními pocity nedovedla stát, pokud by byla vystavena třeba jen implicitní kritice. Úplně obyčejný obraz zpívajíciho děvčátka, jaký je v životě běžně k vidění, se pod drobnohledem kamery proměňuje ve filozofickou esej (nejen) na sartreovské téma.
Přestože je v každém případě vstupní branou fotografie zrak, podle svého žánru se může obracet k nejrůznějším kontextům. Dijkstra nenabízí vizuálně poutavou tvorbu, netvoří fotografii sociologickou ani psychologickou. Doširoka otevírá dveře k přísně střídmé, meditativní fotografii existenciální.
|
|
|