|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Máme tu snad první deštivé dny v těchto prázdninách a na mě dopadá melancholie jako kapky na parapet. Mám chuť psát o tom, jak se občas mrhá zbytečnostma, o neobyčejném životě smrtelníka a třeba se dostanu i dál...
Filmy se točí jen o vyjímečných lidech, událostech, situacích, co se přihodí. Jinak by se nebylo proč nad nimi zamýšlet a mrhat časem, když by se v nich odehrával děj takový, jaký žije každý obyčejný člověk. Děj musí strhnout, zaujmout, aby se ho pak cenilo. Občas mi přijde, jak se v životě nic neděje, jaká je to rutina a zvyk a že i ze zdánlivě vyjímečných věcí se nakonec stane určitá tradice a streotyp.
Ale když se nad tím tak nějak zamyslíte, musí vám dojít, že žijete film. Záleží pak, jací jste herci. Nevěřím moc na osud, takže scénářem se tu zabývat nechci. A nechci tu plést režiséra, kterého přirovnám k nějaké vyšší síle celého projektu, protože např. já si pod ním představuji Boha či jinou víru a to by se pak článek možná nepochopitelný a dosti sekulativní pro ostatní čtenáře. Čím lepší herec, tím pestřejší život a pocit, že stojí za to žít, ikdyž máte zrovna nemalý problém, co přetrvává nebo se s vámi táhne třeba i větší část života. Ale on i takový dobrý herec má občas "okno" a to bych pak přirovnala ke klasické depresi, kdy se cítíte mizerně a ten pocit, že jste špatní a nic není dobré, jak vám to celou dobu předtím zdálo (a až krize přejde, zase zdát bude).
Zamýšlím se a připadá mi, že kolem mě jsou jen samí dobří herci většinou. Moji přátelé, rodina. Když je znám (troufám se zamýšlet jen nad těmi, co se mi svěřují a znám je dlouho), přijde mi že jsou úspěšní, že prozatím mají, co chtějí a pokud se jim nevede překonat nějaká pasáž v textu, obmění si je...někdy i mnohem lepšímy texty.
Mám pocit, že i já jsem docela dobrá, ale musím se k tomu snažit víc než ostatní kolem mě. Ale díky dobré šatně, kterou bych přirovnala jako zázemí a kolegům, mi to jde taky a "okna" pro mě nejsou zase tak moc velká překážka. Jen si přijdu ještě dost mladá na to, abych mohla shodnotit svou roli. Je tu pár věcí, co by stály za zmínku, ale na ty hlavní ještě čekám. Žiju někde v první kapitole, kde se divák terve dozvídá, jestli film je drama nebo komedie, jestli vydrží koukat až do konce nebo v půli odejde.
Ale pro dnešek už dost filosofování a melancholie. Přeji vám moji drazí čtenáři spoustu dobrých textů do života, ať na vás kritici nejsou příli zlí a chuť hrát naplno, ať vás nikdy neopouští.:)
|
|
|
