TOTální E Magazín


	ISSN 1214-3529 Neděle 24.11. Emílie

Všechny rubriky

Poezie

> Poezie

> Klasické verše

> Básnické slovo

> Všehochuť

>		Teorie poezie

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.

Šacení egilova šacení
Autor: swedish_nigg (Občasný) - publikováno 3.10.2006 (14:54:56)

Ron (Občasný) - 7.10.2006 > Maurice Blanchot mluví ve svém popisu literárního prostoru o „smazaném“ Já, propadlém osamělosti ve svém pasivním bytí a ve své fascinaci nově se utvářejícím světem. Vznikání tohoto nového světa jako by stále znovu reprodukovalo smrt Já, jeho zanikání, mizení a akt jeho znovuzrození v obraze. Tento proces, který je spjat s reflexí jazyka, do něhož se Já vkládá (a v němž se proměňuje v objekt – věc) Jiří Orten vícekrát popsal a vzhledem k jeho situaci psaní splynul s ek-sistencí (sem jej také v Sešitech o existencialismu umístil Václav Černý), se starostlivým psaním ve vypjaté vrženosti do světa, popisované do detailu od prenatálních stadií. Grušovo dílo toto téma brilantně dovršuje v próze Dotazník. Avšak je to poezie, v níž se tato situace utváří (k tehdejšímu kultovnímu dílu, Ortenovým Elegiím, se vztahuje i Grušova Carině nová báseň z Práva útrpného) a zajímavá by byla její konfrontace s Grušovými články ze šedesátých let, které by bylo rovněž zapotřebí vydat. Zvláště když se nyní autor v souvislosti se svou dosud nevydanou mladistvou sbírkou z roku 1964 odvolává na tehdejší situaci týkající se Tváře. Píše: „Tuto knihu jsem na začátku roku 1964 zadal nakladatelství Mladá fronta. Ujal se jí Ivan Diviš jako editor. Ale už v říjnu téhož roku jsem si ji vyžádal zpátky, zdrcen polemikou, která se strhla kolem mého působení v časopise Tvář, trestním stíháním, s ním spojenými neurvalostmi oficialit a také mlčením mnoha přátel. Je to dobový dokument - také mých pochyb.“ Dosud nevydaná básnická sbírka Právo útrpné (právo útrpné znamená mučení užívané kdysi při výslechu) se už v mnohém oprošťuje od symbolického jazyka plného narážek, jak je tomu ve Světlé lhůtě (v roce 1964 vydané) a stojí, zvláště svou nemilosrdnou kritičností „země blbů“ a svou odcizeností Grušovu následujícímu dílu, básnickému i prozaickému. Historická exempla, která otevírají tři oddíly Práva útrpného vybírají klíčové momenty historie jako opory pro pohled na současnost a situaci člověka v ní. Jsou to texty Empedokles, Hefaistovy děti, Stížnost Kerberova. Obdobný způsob konfrontací jedince s historií se také později bohatě uplatní v Grušových prózách. Objevují se tu tedy již momenty, které rýsují základní charakter Grušova díla, jímž je konfrontace lidské intimity se syrovou věcností světa. Cvičení mučení a Modlitba k Janince, poezie z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, pak už ovšem rasantně otevírá prostor temným a mučivým spádům věcí.

		<reagovat

Reagovat na tuto poznámku u příspěvku

Odpověď se také zašle uživateli Ron
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku

<jméno

e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + jedna ?

Napsat autorovi (Občasný)

Addictive Zone Orbital Defender Game