Město podlehlo horku. Šoupu se s židlí co nejvíc do stínu, narážím na zeď. Pozoruji zastávku, nehybné figury lidí stojí jak solné sloupy. Drží igelitové tašky, pomalými pohyby se otáčejí po směru autobusu. Na asfaltové silnici se lesknou auta, jako štiky proklouzávají mezi prsty ostře bílých čar.

Od rána se nerozpíná nic intenzivněji než suchý žár, který spaluje město. Všechno se zpomalilo, nemá se k životu. Stromy stojí strnule, domy jsou jak pekelné výhně. Propadal jsem se do letního bezčasí, mizím s ubývajícími stíny. 

Zevnitř se ozvalo zvonění telefonu. Zkouším se pohnout, ale moje tělo je vbité do židle. Telefon zvoní podruhé. Vstávám, rozbíjím ztuhlou krustu, která přirostla k židli. Sluneční paprsky řežou, zastíním si rukou oči a vejdu do potemnělé místnosti. Nejistě zvedám sluchátko. „Ano...,“ říkám vyprahlým hlasem (ostatně to říkám pokaždé). Ano, přitakávám, snažím se působit sebejistě, ale výsledný tón je spíš skleslý. Z druhého konce spojení mě drtí emoce. Chtějí mě tam vidět, říká moje nadřízená. Byl bys tak laskav... říká s pokryteckým srdcem pro předstíranou lítost. Samozřejmě, to je další věc, kterou říkám, ačkoli to tak nikdy nemyslím. Samozřejmě, samozřejmě, sípu do sluchátka a po zádech mi teče pot. Přemýšlím, co ještě říct, ozve se však zavěšení telefonu. 

Pomalu si sedám na postel. Matrace se prohne, beru do rukou košili. Ruce jsou tvrdé a chladné, vypadají jako dva jeřáby, na nichž je na kolíčkách pověšen bílý kus látky. Nemyslím, že by mi patřily, přesto jsem překvapený, když klesnou vyčerpáním. Dostávám závrať a rázem padám do snu.

Pracuju na vojenské základně, kterou ostřelují stíhací letouny. Jsem raněn, ale díky přátelskému vztahu s bodrým doktorem, věčně oblečeným v bílém plášti, se z toho vylížu. Ten sen sice vypadá hrozně, zabijí v něm hodně lidí, ale není zas tak úzkostný, jak by se mohlo zdát. Zaujal mě například doktorův smysl pro vtip a jeho schopnost říct za každé situace něco povzbudivého.

Sen končí vysvobozením. Došlo nám, že když ostřelují základnu, můžeme utéct a už nás nenajdou. A skutečně, za zdmi pevnosti se rozprostírá příroda a té se válka netýká. Lán pole s divokým obilím přechází v les. Na zemi za zdmi pevnosti se válí zdechliny zvířat, zejména lišek a bažantů, ale jen co je přelezeme, jsme na svobodě. Plavu tím polem, odhrnuju klasy a cítím se bezpečně. Na obloze krouží letadlo a zahajuje další nálet. Pálí však, jak jsme předpokládali, do základny. Jdeme dál a vynořujeme se na planině se slehlou travou, kterou obklopuje přírodní val s horami. Vím, že válka skončila, zdecimovaní lidé se trousí k valu, přelézají ho a mizí za ním. Odněkud slyším telefon.

Obraz se definitivně ztratil. Koukám do stropu a vnímám, jak bytem putují  drnčící ozvěny. Telefon zvoní výhružně, nebo alespoň neodbytně. Kůži mi leptá zaschlý pot, jedna noha se ve spánku odkrvila. Netečně koukám na hodinky, uběhlo už spoustu času. Vím, že to musím vzít. Belhám se k telefonu, abych se omluvil. Na druhém konci se ozve matka. Ujišťuje se, že přijdu, říká mi ještě jednou adresu a čas. Polykám slova a mluvím trochu z cesty. „Někdy jindy?“ Její hlas zní polekaně, má o mě starost .„Ano.“ Opět říkám ano. „Ale přece jsme domluveni na dnešek, ne?“ Následuje dlouhá odmlka, matka zřejmě čeká vysvětlení, ze kterého bude patrné, že předchozí slova nebyla míněna vážně. „Zastavíme se pro tebe,“ dodá ještě a zavěsí. Mířím ke dřezu, opřu se o něj a pouštím kohoutek. Nemám sice žízeň (ačkoli jsem naposledy pil v poledne), ale ústa mě pálí horkem.

O několik hodin později přistupuji k bílému pultu s otřískaným rohem. Vyndávám z peněženky stokorunu, dostávám za ni klíček. Jdu bos po hladkých dlaždicích podél stěny plechových dvířek, z tranzistorového rádia šumí dusnem závěrečné akordy. Otevírám dvířka se svým číslem, mají prohnutý plech, jen těžko půjdou zamknout. Svlékám se. 

Ovane mě studené klima nočního bazénu. Lidské hlasy se tříští o vodu a rozléhají se halou. Igelitku věším na háček za sloup a sestupuju po schůdkách do bazénu. Plavu opatrně, vyhýbám se roztěkaným lidem, milencům a závodním plavcům, kteří pendlují sem a tam. Mám v sobě dvě deci červeného vína a pachuť výmluvy z dnešní oslavy. Mlčím.

            Proplouvám mezi lidmi, bez brýlí se špatně orientuju. Občas se mi nepodaří uhnout a dostávám kopanec do břicha. Pak světla na stropě haly zhasnou. Celý bazén na okamžik ztichne, následně propuká v přidušený smích a výkřiky. Stojím tam potmě kdesi uprostřed. Za chvíli začínám rozeznávat siluety lidských těl, skrze skleněné tabule sem doléhá matné světlo lamp. Voda mě tiše kolébá, zčeřená tma se nese na vlnkách. Je to ta chvíle, kdy mi právě bije na osmadvacet, ale necítím se o nic lépe než včera nebo předevčírem. Světla se opět rozsvěcí, metr před mnou se vodě rozpouští krev. Jistý mladík se drží za nos a po předloktí mu stéká pramínek červené barvy. Den se ještě zdaleka nechýlí ke konci.