|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Podivuhodný kouzelník
Autor: Black (Občasný) - publikováno 8.1.2002 (19:52:10)
|
|  |
Toulal se po světě. Jen tak. Snad aby zjistil, jak lidé naložili s jeho malými dary.
Jako mávnutím kouzelného proutku dokázal vykouzlit úsměvy na všech tvářích, slzy ve všech očích. Dokáže toho hodně, ale…je to podivín. S nikým se nedá do řeči, nikdo ho vlastně nezná. Chodívá ve starém obnošeném kabátě s kapucí staženou do čela tak, že mu nejde vidět do tváře. Chodí v něm v zimě, v létě, v dešti, v mrazu. Pořád v jednom a tomtéž kabátě. Ale každým rokem na něm přibývají díry.
Na nohou nenosí nic. Vůbec nic. Nikdy nebyl nachlazený, nikdy neměl v noze střep. Nikdo to nechápal, ale za ta léta si už všichni zvykli na to, že mu neporozumí a ani ho nepoznají. I kdyby se sebevíc snažili.
Procházel městy, vesnicemi. Už z dálky viděl, jak jedna velice malá vesnička hoří. Plamen olizoval všechny ty nádherné chaloupky, stodoly, stáje, všechno, co lidé tvrdě postavili. Zhluboka se nadechl a svým silným dechem odfoukl oheň. Přišel blíže. Uviděl, že to bylo naprosto zbytečné. Oheň už stačil zničit vše do základů. Přišel po cestičce, která jindy byla zelená jako nikde jinde, nyní místo trávy rostlo uhlí. Domy, na které byli místní tak pyšní, byly na popel. Lidé, kteří byli známí svou veselostí a optimismem, seděli u svých ruin a bědovali. Neměli co jíst, někteří ztratili své milované. Oheň si nevybírá. Viděl naprostou bídu, samotu, beznaděj.
„Co se stalo?“ zeptal se jedné postarší paní.
„Co se asi mohlo stát? Nevidíte? Hráli si se sirkami.“
„Kdo?“
„Děti z města.“
Šel dál. Nevěděl, co se to najednou stalo. To už byla pátá vesnice, která vyhořela. Začínal se bát jít dál.
„Co děláš?“
„Beru si jenom to, co je moje.“
„To není tvoje. To je moje.
„Tvoje? Ani náhodou. Půjčil sis to a nevrátil mi to. Tak hele, buď mi to okamžitě vrátíš, nebo zajdeme k soudu. A ty víš, že vyhraju.“
Dva sousedi se hádali. O co? O šňůru na prádlo. Přitom si na ni mohli pověsit prádlo oba dva. Jenom zapomněli, co to znamená být ohleduplný, milý, znali jenom sobectví. To se mu samozřejmě nelíbilo. Ale co měl dělat? Všechno bylo tak složité. Mnohem složitější než dříve. Jediné, co mohl udělat, bylo, že dal šňůru i druhému. Podal mu ji se slovy: „Už se, prosím, nikdy nehádejte.“ Nečekal, že by se mu odvděčil.
„Hele, ty si myslíš, že nemám na to koupit si novou šňůru? Víš co, strč si ji někam! A ty, sousede, se těš!“ a práskl dveřmi.
„Neber si to osobně, on už je takový,“ snažil se omluvit svého souseda. „Kde se tady bereš? Pojď, zvu tě k nám. Právě jsme pálili slivovici.“
„Nechci zdržovat, děkuji.“
„Nebuď tak škrobený. Jestli nepůjdeš, urazíš mě!“
„Tak dobrá. Ale jen na chvíli. Mám dalekou cestu.“
„Neboj…“ a chytil ho kolem ramen.
Vešli do jeho sklípku. Podél stěn měl poličky plné lahví.
„Sedni si tady,“ ukázal na malou stoličku. Nalil dvě skleničky. „Já jsem Pepa a jak tobě říkají?“
„Všelijak.“
„Dobře, tak jak se jmenuješ?“
„Nechci, aby to kdokoliv věděl.“
Pepa se na něj odměřeně podíval. Podal mu jednu skleničku.
„Tak na tykání, pane Nijaký.“ Vypili skleničku a už nalíval další.
Měli v sobě asi šest skleniček, když začal pan Nijaký mluvit. „Nechci, aby sis myslel, že se za své jméno stydím nebo tak nějak. A ani můj život vlastně nebyl zajímavý. Takže nemám o čem mluvit.“
„Vždycky je o čem mluvit. Říkal jsi, že máš před sebou ještě dalekou cestu. Kam jdeš?“
„Podívat se, jak to vypadá se světem.“
„To můžeš zůstat tady. Tady máme všechno. V muzeu najdeš všechny možné miniatury památek…škyt…,všemožné filmy o válkách, přírodních katastrofách, významných lidech, atentátech na ně.“
„To už nic jiného ve světě není?“
„Co by tam bylo? Někteří se snaží zachránit, co ještě zbylo, jiní to vesele ničí dál. Detail je v tom, že se více daří ničit než zachraňovat.“
„Proč myslíš?“
„Se podívej, co se děje. Nejdříve něco skvělého vynaleznou a za několik let poznají, že to spěje jenom ke zkáze. Řeknu ti…škyt…co je problém dnešního světa. Lidi furt někam spěchají. Chcou jenom prachy a mít moc. Ovládnout všechno a všechny. Jen hrstka ještě věří, že přijde nějakej zázrak a…škyt…zachrání je.“
„Od čeho?“
„Od čeho? Spíše od koho. Od všech takovejch lidí, jako je můj soused. Ne, že bych ho neměl rád. Ale kdyby takových lidí nebylo…škyt…žilo by se líp.“
Pepa usnul. Přemýšlel o tom, co mu řekl. Nevěřil, že by všichni mohli být tak zkažení.
Vyšel ze sklepa. Byla už noc. Vydal se na cestu k dalšímu městu. Dorazil tam časně zrána. Malá holčička si hrála na paloučku s koťátkem.
„Ahoj malá, jak ses dnes vyspala?“
„Dobře, pane, děkuji.“
„Všichni ještě spí?“
„Ne. Mají zase besedu na radnici.“
„Besedu?“
„Ano. Diskutují tam o všem možném. Ale já tam ještě nemůžu jít. Prý ještě nevím, co je to život. Ještě jsem ho nepoznala. Ale až vyrostu, budu tam moci jít.“ Bylo vidět, že se na to moc těší. Poznat život. Kdybys jen malá věděla…
Šel k radnici. Jak viděl, nebyli tam všichni.
„Proč nejste na besedě?“ zeptal se kolemjdoucího staříka.
„Co bych tam dělal? Baví se jen o blbostech a říkají tomu “debata o životě u nás“. Můj názor stejně nikdo neposlouchá. Prý jsem žil v nádherným starým světě a o tom dnešním životě nic nevím. A přitom je pořád stejný. Jen lidi se mění.“
Zajímavý názor, pomyslel si. Pomalu otevřel dveře od radnice.
„Vyřešme teď problém s kostelem. Navrhuji, aby byl zbourán a místo něj by se mohlo postavit menší dětské hřiště. Co vy na to?“
Díval se, kolik lidí je proti. Bylo jich celkem dost. Nebyli věřící, ale místo hřiště chtěli postavit hospodu. Odešel.
„Pane, byl jste tam?“
„Ano, malá, byl. Můžu ti říct, že oni neví o životě nic.“
Chtěl odejít pryč z tohoto města, ale zaujala ho mladá slečna sedící na lavičce u jezera. Přisedl si k ní. Všiml si, že pláče.
„Pročpak, slečno, pláčete?“
„To nic. Za chvíli to přejde.“
„Jenom povídejte.“
„Proč je ten život tak krutý?“ Překvapila ho tou otázkou.
„Vy si myslíte, že je krutý?“
„Ano, občas ano. I když…“usmála se. „Ne, vlastně není krutý. Je zajímavý. Umí potěšit, zarmoutit. Je kouzelný.“
„A proč si to myslíte?“
„Nevím. Každý je chvíli šťastný, chvíli smutný. Kdyby člověk nebyl smutný, nevěděl by, co je to štěstí. Dává to vůbec smysl?“
„Samozřejmě. Je jen škoda, že to tak vidíte jenom vy, slečno.“
„Kdybyste se každého zeptal, odpověděl by totéž. Lidi o tom nepřemýšlí. Přemýšlejí o tom, jestli je lepší dětské hřiště nebo hospoda.“
„Tak já půjdu.“ Pomalu vstal z lavičky. „Mějte se krásně a tento pohled na život nikdy nezapomeňte.“
„Počkejte! Kdo vlastně jste?“
„Já?“ připadalo mu najednou správné říct jí všechno, i když si kdysi dávno slíbil, že o sobě neřekne nikdy nic. Posadil se.
„To je složité. Jednou mi někdo řekl, že někteří čekají na zázrak, který je vysvobodí od všeho zlého. Neumím dělat zázraky, umím lidem dát jenom možnost všechno napravit. Dávám jim možnost žít. Asi mi nebudete věřit, ale já….já jsem Život.“
„Kouzelný Život.“
Kouzelníkem se může stát každý – vždyť má přímo dar od největšího kouzelníka na světě. Od života. Má dar žít. Žít a pokusit se o zázrak.
|
|
|
