|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Roztomilá, asi sedmiletá holčička šmejdila pampeliškou v ulitě.
„Šnečku, šnečku, vystrč růžky…“
A šneček nic.
Marně vzpomínala, jak je ta říkanka dál.
„Šnečku, šnečku, vystrč růžky, dám ti pytel na ponožky!“
Zasmála se svojí vynalézavosti.
„Vytvořila jsem říkanku, vytvořila jsem říkanku!“ pištěla dál otravným dětským hláskem a začala poskakovat po louce, jak to bývá k vidění v těch přiblblých reklamách na kulomet.
Z otřásající se ulity vykouklo zkérované tykadlo, otřásající se v rytmu otřásající se ulity, jenž se otřásala v rytmu hépání té malé čůzy. Byl to nekrošnek Šnelord, poslední žijící zástupce svého druhu. A vlastně taky první, prostě to byla moc vzácná a čudná potvora.
„Co je toto za kořeňa?“ pomyslel si Šnelord nekrošnek, dosud notně zkalený po včerejší akci, kde na konci spadl do půllitru Klasika.
Zamumlal mocné zaklínadlo, spálil holčičku na uhel, ta ho nasraně pustila, spadl na šutr a bylo po něm. Od té doby se tomu šutru říká šutr.
|
|
|
