Vzpomínám si, že jsem již jako malé dítě ráda a velice dbala o svůj zevnějšek a jak mi každé ráno dělalo velkou starost, které skleněné korále jsou nejkrásnější k teplákové soupravě, mě zrovna určené na tento týden.. Matku jsem zřejmě rozčilovala a tak o mě prohlašovala, že jsem taková parádnice, že jednou dopadnu jako pratetička Julie (pratetička na stará kolena neměla nic, než spoustu přátel a byla jediná, kdo pomohl, když jsme se ocitli v přechodné nouzi) a že to zarazí. Což se jí povedlo, alespoň naoko a mě nezbylo nic jiného, než se jako estét stáhnout těžkého vnitřního exilu a s veškerou vroucností své dětské dušičky barevně dolaďovat alespoň medvídka s koloběžkou. Nemohu říct, že jsem jen trpěla, vlastně jsem se tak učila umět být i sama a to se v životě vyplácí.Ale matčino ovlivňování neustalo ani v pozdějším věku. Jednou jsem se jí svěřila s tím, že za největší mužské herce považuji Oldřicha Nového, Marcella Mastroaniho a Miloše Kopeckého a tak byl oheň na střeše znovu.Slyším jí, jako by to bylo dnes: “Takový namlouváci.” To já, já mám ráda anglické filmy. Jak se ti mohou líbit.To já myslela, že budeš jiná. Tak přece… (teprve po letech jsem se dozvěděla o matčině bouřlivé minulosti).Tehdy jsem pochopila, že bouřit se proti autoritám a zvláště tak mocným, jako je matka, je úplně nemožné a že jsou věci, které člověk nemá říkat. Jenom si myslet. Vlastně jsem byla poprvé v životě poplatná době. A tak mohla matka časem říkat : Ona je úplně jako kluk.Úplně. A zřejmě bylo tohle období pro matku šťastné. Byla emancipovaná intelektuálka, žijící s dítětem, které je jako kluk. Byla moderní.Je to až s podivem, jak se zdánlivě nesouvisející prožitky přenáší i do dalších oblastí života.I ve škole jsem byla spořádané dítě, žádný divoch a odbojník. Nikdy jsem nepříslušela k nějaké uzavřené partě se silným vůdcem, protože jsem nesnášela autority, toho jsem měla dost z domova .Dávala jsem spíše přednost samovolně vzniklým hnutím za různá práva, kde se makalo za účelem dosažení nějakého cíle.Tam byla moje parketa a tam mě rádi přijímali.Byla jsem pracovitá a prý jsem měla dobré nápady a někdy mě nechávali i organizovat.A když potom všechno prasklo, tak jsem v podstatě oceňovala matčino násilné obrušování mé osobnosti. Přítomnost takové slušné a mírné žákyně mezi vyhlášenými živly jaksi zjemňovala podstatu poklesku a to se projevovalo i na výši trestu. Prostě i na základní škole, platí, že se vyplatí nosit slušný obličej a neplout proti proudu. Alespoň ne zbytečně, jen když to stojí za to. Stejně tak na střední škole a stejně tak v dalším životě. Ale měla jsem z toho mindrák a tak jsem byla velice ráda, když jsem si v pozdní pubertě, v časopise ve stylu věda pro každého, vypracovala test osobnosti, kde jsem se dozvěděla, že lidé, kteří jedí při obědě maso až nakonec, jsou si vědomi své síly a jsou v podstatě lvi. Tak jsem získala sebevědomí a začala jsem si pěstovat vlasy jako hřívu a také jsem si začala lakovat nehty, aby vypadaly jako drápi. Matka byla již místem i životem vzdálena a já jsem se v podstatě vrátila ke své vrozené povaze a bylo mi dobře. Ale poznatek o mantinelech, které jsou nám dány mi zůstal dodnes a hrdiny, nebudu mít ráda asi nikdy..