Když večer zhasne světlo, nasere se mu do hlavy nicneříkající panika.

to má ještě z toho, jak býval malý a nedospělý.

ne, že by teď byl kdovíjak dospělý, ale stále se cítí býti více velkým

nežli malým, protože už nemá strach jako tehdy a protože  vedle něj

leží poloosvícená postava ženy, která JE v té posteli jen na poloviční

úvazek.

Leží schoulená jako vysušená africká postavička a její ramena jsou v

té přepanické tmě něco jako dva věšáky za které se občas pověsí.

Pak se stejně bojí, ale už má pocit jakési opilosti.

Kdosi kdesi ve tmě poposkakuje a to ho dohání až k šílenému

tikotu levého oka.

„Bim bam brgutfgposh“

Nahoře se dějí divné věci a my bychom se od nich chtěli distancovat.

Kurvahergot !

Takříkajíc polyká hrdličky a ona se pohne trochu dál od něj.

Stále má v hlavě nasranou paniku a nic nic nic nic jen to nic leze

po těle.

A hlas jako ventil se snaží zadržovat to k čemu má dojít.

Sám dobře ví, že by měl spát.

Nedá mu to a tak je v té tmě stále a stále hloub až se holubičky

mění v havrany.

Šílenost po šílenosti.

AD ABSURDUM !

Ona se najednou otočí směrem k němu, otevře zatopené oči

a do té letargie vpluje nezištným

„ Miláčku, ty nespíš ?“