José Ángelu Valentemu

chladné je světlo paměti

to stěží spatřené naléhavě září

krouží při hledání zátky

či louže po dešti

za dveřmi jež se otvírají

visí měsíc

tak velký a plochý

tak nemístný

jako by to byl obraz

olej na papíře

ztvrdlém časem

tak padly do mysli

tvary a barvy

nahodilosti

osud uzlující stíny

cuky v černém kotli

kde bublavě

vře rozkoš a hrůza

bobtná sádra nebes

tisíckrát bitých

tisíckrát bílených

stírá se svět a znovu se píše

až do posledního dechu

jen tohle

zdánlivá věčnost

bídná tříska světla v útrobách

zvířete

jež skoro nebylo