|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Sedával na mém okně kdysi sokol
Svým čistým okem hleděl do hlubiny pokoje
Zobákem čeřil ticho na skleněné hladině
Pak ukrojil křídlem kousek nebeského koláče
A zmizel do zelených chrámů
Poprvé tehdy zněly cizí hlasy v zahradách
Jabloně v ranní rose hořce zaplakaly
Marně svým zpěvem ptáci jejich smutek konejší
Motorů bouře již modrým ránem burácí
Pod lesklým kovem kmeny sklánějí se do věčnosti
Za řevu ocele se slunce koupe v pilinovém dešti
A večer ticho, ptáci nezpívají, je cítit vůně dřeva
Zborcené větve noc svou bledou rukou pohladí
Vítr spadané listí žene stromům na pohřeb
Když vyvanuly vůně zahrad, tak přišli oni
Ti prapodivní tvorové bez nohou a tváří
Z výšky svých ocelových trůnů boří horizont
V rachotu řetězů a kladiv z rány země srší jiskry
Ze zablácených šrámů už rýsují se první tvary
V kaskádách prachu tlukot vpaluje se do uší
To kostry domů již obrůstají masem cihel
Den ze dne se do oblohy rodí a mají blíže k lidem
Konečně mladí obři pozdvihli své tváře k obloze
Zmizely ohně v lesích a čas obzoru se naplnil
Nad hlavou mraky jak zasněžené mozky předků
Pod nimi v tichu nebe krouží osamělý sokol
|
|
|
