Mezi námi
Na chvíli jsem Jí půjčil iluzi
…a Ona mě
Na chvíli byla – zněla podobně
Stín šibenice na dlani
není vidět za tmy
Můžem se pustit za laní
Můžem
než pokrčí nás svítání
Toliké toliko
již bylo
a mnohé přímo
jež šlo oklikou
zůstane do váčku
na hůl
až půjdeš v holi zad
až nezbude nic
třeba zazpívat
třeba koňovi do velké hlavy
třeba o smíchu
co jde až do únavy
Nechala mě napít svého ticha
a pulsem v puls šli jsme krátce
nasládlý vánek zanes k uchám
jak uzel skřípe na oprátce
Sluchu však míň než dechu
jež voní touhou čtvera rtů
vůle je z gumy víc než z plechu
zítřek je jenom jeden z dnů
Cvrčků co hvězd štípe do tmy
ta hudba nese citům slávu
jakoby slušně, avšak okny
vstupuje příběh tymiánu.
Četli jsme jen co ráno dovolilo
popravdě, víc než “jen“
něco se v uzdě povolilo
třeba…
mě mam
a Jí sen.
|