Podivně sladko     „Jsi překrásná.“ Řekl a pohladil jí po břiše. Ležela před ním na stole nahá. To co viděl bylo daleko od pravdy, a nebo právě proto, že to viděl, to bylo tak skutečné. Povislá prsa, pleť kterou si zaslouží každá čtyřicítka po dvou dětech, jemně poničené vlasy, byla krásná, vlastně byla krásná až na druhý, spíš na třetí pohled. Oči jí zářili, jemu také. „Jsi nádherná .“ Zopakoval a začal se svlékat.   Bylo o trochu později, dávno po pracovní době a v kanceláři svítila jen malá stolní lampa. Ještě jednou ji pohladil po prsou a zeptal se „můžeme?“ Usmála se na něj a pomalu se začala otáčet. Sledoval její skoupě osvícené bílé tělo a když ležela na břiše vylezl na stůl. Klekl si obkročmo na její pozadí a levačkou si urovnal bimbáska, tak aby v leže na jejích zádech směřoval podél její páteře. Urovnal si kulky a jemně vzdychl, také ona vzdychla.   Ležela na břiše v dřevem obložené kanceláři a on jí seděl rozkročmo na pozadí. Hladil ji po zádech a jemně vrněl. „Je mi s tebou tak dobře“ Odpovídala mu lehkými vzdechy a ručičky na kancelářských hodinách stály. „Jak dlouho už tohle trvá?“ Zeptal se. „Myslím, že to bude pěkných pár let“ pokračoval nečekajíc na její odpověď. „Myslím, vlastně je tak pěkné nemuset myslet. Víš, že jsi můj ostrůvek v tomhle všem. Moje podložka pod myš.“ Vyprskla. Také vyprskl a pak se společně smáli.   To co bylo venku se dalo nazvat nocí, hluboko pod nimi zářili lampy, bimbásek rostl. „Kolik kanceláří v kolika budovách, v kolika městech, kolik lidí v kolika funkcích, kolik je takových, jako my dva? Myslím, že trilióny a možná víc. Myslím, že každá kancelář je vlastně takové vlahé místečko ve vesmíru a my jsme slunce pulzující v tom prázdnu.“ Zhluboka se nadechl. Cítila ho na svých zádech a bylo jí dobře.   Uklizečky v nižších patrech právě končili, pozhasínaly chodby, a klíče u hlavních dveří zacinkaly. Ucítila teplé vlhko na svých bedrech a jemně se kousla do rtů. Bimbásek začal pomalu slábnout. „Ještě mě neutírej“, zašeptala, „ještě malou chviličku!“   Slezl ze stolu a utíral se. Natáhl si kalhoty a osušil jí záda. Ještě stále ležela bez hnutí na velkém stole z třešňového dřeva. Když si oblékl košili přistoupil k ní a pohladil jí po vlasech. „Děkuju!“. Zapnout pásek, sako, její kalhotky trošku vyšlé z módy, podprsenka, silonky, sukně, halenka, zhasnout lampičku a pomalu za sebou zamknout. „Je dobře, že jsi sehnal klíče od ředitelovy kanceláře“ řekla, „je to tak mnohem pohodlnější“. Když zacinkali u hlavního vchodu, rozloučili se. Po pár krocích se otočil a usmál se jejím směrem, jako by cítila jeho pohled, otočila se zamávala mu. Bimbásek se cítil šťastný.             ---   chyby omluvte, bývám prase...!