Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 22.11.
Cecílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Obrazy
Autor: meldir (Občasný) - publikováno 15.1.2007 (14:11:17)

Obrazy

 

K

aždý by měl za svůj život namalovat obraz. Alespoň jeden. Dokonce existoval návrh zákona, který lidem v důchodovém věku, kteří ztratili smysl života doporučoval zachytit výjevy svého života na plátno. Na každém obecním, městském i obvodním úřadě mělo vzniknout při sociálním oddělení pracovní místo referenta. Z městského rozpočtu by byly uvolněny prostředky na nákup pláten, které by každý potenciální uchazeč po jednom, stejně jako po jedné sadě barev a štětců, získal bezplatně z úřadu za účelem namalování svého obrazu.

            Místním truhlářům a dřevovýrobcům byly zadány zakázky na výrobu malířských stojanů a na každém úřadě vznikla nová židle, pracovní stůl a vycházková hůl, to poslední obrazně, aby touto funkcí povolaný úředník mohl důchodce zachycující na plátno své bohaté zkušenosti, libé motivy, či milované postavy v mnoha vrstvách, ve svém obvodě pravidelně navštěvovat.

            Takovýto úředník měl být řádně proškolen v oboru malířském, krom sociálně terapeutického, aby mohl lidem, pomáhat nejen v jejich duševním a životním trápení, ale i co se jejich malířské tvorby týkalo.

            Na malých vesnicích a městech, kde probíhal rušný sousedský život a lidé stále rádi trávili své dny ve společnosti, na zahradách, zahrádkách a polích, či při toulkách a procházkách v lesích, na bylinkách, nebo doma zalezlí v dílnách kutili, stačil sociální pracovník jen jeden.

            Nouze o takové pracovníky však vznikala v místech, kde byli lidé dlouhé roky svého života závislí na svém zaměstnání ve firmách, továrnách a v podnikání a dokázali si přiznat, že svůj životní smysl ztratili.

            Pokud však ve své životní krizi nedospěli tak daleko, že začali pít, vysedávat dlouhé hodiny před televizí, oprašovat fotky a oblíbené předměty svých odešlých nebo projevovat jinak viditelně svůj životní zmar, skepsi, depresi nebo zoufalství, nebylo vždycky jednoduché jejich tzv. krizi důchodového věku rozpoznat.

            Dokázali sice všelijak otravovat životy jiných, ale to pro úřady nebyl (podle výše zmíněného zákona) dostatečný důvod, aby je zařadily do programu trefně nazvaného "Paleta života".

            Důvodů, proč tento zákon nakonec nevešel v platnost, je jistě víc, avšak víme, že než se vůbec zmínky o něm dostaly na veřejnost, začal se tajně testovat. Na malých vesnicích většinou odříznutých od souvislejších obydlených pásem, v odlehlých  a pohraničních oblastech a dále v psychiatrických léčebnách na těch lehčích případech a ve věznicích bez zvýšené ostrahy.

 

***

 

Dědeček maloval obraz. Pamatuju si, jak sedával před plátnem dlouhé hodiny a nic ho nerušilo. I když jsme se s babičkou hlasitě bavili nebo smáli, nebo když k nám přišla na návštěvu paní Nedomská a chtěla si od babičky opsat nějaký recept nebo jen tak klábosily.

            Dědeček jen kývnul na pozdrav a dál seděl před plátnem a zíral do něj. Někdy jsem jej totiž pozorovala, když si mě nikdo nevšímal, a viděla jsem, že barvy v tubách a kelímcích bere do rukou a zase je po chvíli odkládá, poměřuje štětcem jen na oko vzdálenosti a perspektivu a dělá črty jen tak rukou. Nakonec mu ruce vždycky jen visely a on vypadal unaveně a trochu smutně.

            Ale někdy, když jsme šly s babičkou na zahradu nebo na nákup a stavily se cestou u kamarádky nebo na zámkách u Košíkářů a pak se vrátily domů, měl dědeček vždycky něco navíc, jakoby mu v tichu, když jsme tam nebyly, přišla inspirace. To mě taky někdy chodí inspirace, když jsem sama a napadají mě pak samý dobrý věci.

            Třeba že naše kočka Madlenka musela být v minulým životě určitě nějaká šlechtična, protože pořád jenom leží a spí nebo mžourá a sleduje všechno kolem. Všechny lidi a věci a někdy se dívá, kde normálně třeba já nebo máma nic nevidíme, tak jsme přišly na to, že vidí asi duchy nebo nějaký energie. Já energie nevidím ani duchy a to je dobře, protože bych se jich jinak bála, máme jich doma hodně, a už je to lepší, ale vždycky těsně před tím, než jde strejda do nemocnice, protože ho zase chytí rapl, nebo ztuhne a nejí ani nepije, je to vždycky už na nás s mámou moc, a tak jsem přišla na to, že až budu velká, určitě budu mít nějaký moc jiný dům, kde vůbec nikdo nebude křičet a všichni na sebe budou mluvit potichu nebo vůbec. A taky vím, že určitě nebudu šlechtična, i když by to bylo dobrý, ale protože máma ani táta, nejsou šlechticové, tak já taky nebudu, ale to nevadí.

           

***

 

Zahrada se vlnila v poryvech sílícího větru, vysoká tráva tančila jako bosorky při orgiích a blesky na nebi a hromy tomu dodávaly ještě magičtější atmosféru. Vzduch byl cítit ozónem a voda stékala v proudech ze střech a stříkala rozbitým okapem ven na dvorek.

Pan Sláma se postavil zády k oknu, aby se podíval, jestli už nebude potřeba rozsvítit. Chtěl ještě malovat, když ženský byly pryč a měl konečně klid. Dolil do petrolejky, povytáhl knot a zapálil ji. V rohu místnosti k oknu postavil plátno směrem do prostoru zavěsil petrolejku aby jí nestínil a začal si míchat barvy na oblaka. Honila se sice rychle a měnila se ve tvaru i velikosti a odstínech, ale chtěl alespoň získat trochu představu o odstínech a kudrlinkách a hradbách, protože když je člověk maluje po paměti, nikdy to nevyjde jako když má skutečnou předlohu.

Blýskalo se o sto šest a na obloze bylo vidět tolik různých výjevů v mracích, že se musel zastavit a jen se dívat, aby mi něco neuteklo, snažil se dělat rychlé skicy na papír, ale ten pohyb stejně pořád nešlo nijak zachytit. Blesky mraky osvětlovaly hned z jedné strany hned z druhé a bylo to nádherný divadlo, jaký by člověk ani náhodou nevymyslel, i kdyby chtěl, jenom napodobit by se mu to možná povedlo. Stejně jako se snažil napodobit na plátně nějaký statický obraz, kdyby mohl namaloval by obrazů víc, ale měl to být prý jen jeden a taky barev nebylo tolik a plátno ve městě bylo moc drahé.

„Pane Slámo, vypadá to moc zajímavě.“

„Pane Molánku, už sem na to přišel“ I když to zní trochu jako hloupost, ale přišlo to samo, když jsem si vzpomněl na tu fasádu, co jsme s bratránkama ojídali, když jsme byli malí a ten prastařečkův domek, kde jsme se všichni narodili, ani nevím jak se mi mohl tak vykouřit z hlavy, ale teď jsem ho viděl jasně i sednici vevnitř a maštale a dědovu fajfku, babičiny svatý obrázky na zdech a velkýho Krista nad jejich postelí. Když jsem sednici maloval, bylo to jakobych se v ní zase pohyboval, ale cítil jsem takovou podivnou volnost. Ani už nevím, proč jsem se rozhodl malovat zrovna jejich domek. Asi to nějak samo vyplynulo. Viděl jsem v představě, jak se vždycky vynořila nějaká postava a něco říkala, a pak zase odešla nebo jsem ji nechal odejít, odpustil jsem ji, to bylo nutný, to mi nikdo ani říkat nemusel, už jsem to vlastně udělal dávno, tátovi i mámě a bráchům a ségře, ale na některý věci si člověk jen tak nevzpomene, to musí být speciálně naladěnej, aby to začalo ožívat, aby si to Bůh zase zpátky vzal a pak se pomalu mění i atmosféra v sednici…“, Sláma se otočil na Molánka. „Posloucháte?“ Molánek, zmožen všemi návštěvami za celý den a dlouhými procházkami v pohraniční oblasti toho měl už dneska dost. „Rozumějte, podle toho jak se mění moje představa, musím pak na obraze něco přidat, nebo doladit světlo. Tak se z původního obrazu, kerej se už jevil jako hotovej nanášením dalších vrstev stával úplně jinej obraz."

Molánek se snažil neusnout a Sláma pokračoval. „Jednou jsem si vzpomněl, jak brácha vylezl oknem ven, když prabába a praděda nebyli doma a rozbil při tom květináč, když honil kotě, co mu udělalo šrám na ksichtě. Měl tam pak dlouho jizvu a já jsem na něj volal ať to nedělá, než tam vlez, ale on mě nechtěl poslechnout a já sem na něj byl pak naštvanej  už sem na něj nikdy nemoh dohlížet, i když byl mladší, protože sem za to dostal vyhubováno já. Tak sem si potom přál, abych já byl ten mladší a mohl si dělat co chtěl a brácha to za mně schytával. A teď sem to zase viděl.

Jednou se mi o tom v noci zdálo, že brácha leze tím oknem a mává na mě, ať jdu s ním, ale já sem nemoh, něco mě strašně drželo jako v okovech a nemoh sem se pohnout, taková strašná tíha, a jednou při malování ten pocit přišel zas, nemoh sem se ani pohnout a v hrdle se mi udělalo sucho, po těle zimnice, až sem myslel, že na mě jde nějaká poslední hodinka nebo co, byla všude najednou kolem tma, naštěstí si toho nikdo nevšim. Nemoh sem pak vstát ze židle, kerou sem si speciálně upravil ke stojanu, dal sem ji na vyšší nohy a opěrky pro ruce sem rozšířil, aby tam mohly být všechny barvy a štětce, protože už mám starý záda a už se tak lehce nepohnu, jako mladej, ale tehdy to bylo ještě něco horšího. Hloupý taky bylo, že sem o tom nikomu nemoh říct, protože by mě zase hnali na všechny možný vyšetření a jak nemám doktory rád, asi by to ani k ničemu nebylo. Něčemu tak co člověku řeknou věřit, už bych tady dávno nebyl.“ Molánek se zase probral z dřímoty. Sláma mu dolil čaje a jako kolovrátek pokračoval.

„No ale co jsem vlastně chtěl říct bylo to, že nadruhej nebo natřetí den sem uviděl ve snu ten svůj obraz, ale byl namalovanej úplně z jiný perspektivy, bylo tam uvnitř i venku, sednice i pohled ze dvorku, ale asi vám to nijak nedokážu popsat, než že to byly oba pohledy zároveň, ale nebylo to od sebe rozdělený, jak vám to říkám sednice a pohled ze dvorka, ale byly tam oba pohledy naráz. No jak sem se probudil, šel sem hnedka k tomu obrazu a začal ho předělávat, a postupně se to začalo podobat tomu snovýmu obrazu, bylo tam okno a v něm strom, co je z něj vidět ze sednice a taky lavice a kamna, co jsou uvnitř a všechno to bylo na tom jednom plátně, no já na to koukal a nemoh uvěřit vlastním očím, jak sem to vlastně namaloval. Když jsem chtěl bábě ukázat, co mi z toho vyšlo, chvíli na to koukala a nemohla přijít na to, co je na tom obrazu divnýho, ale furt se ji na tom něco nezdálo. Já sem jí schválně nic neřek, aby se jako ukázalo, že to vidím správně, ale ona nakonec jen pokrčila rameny a řekla, 'šak maluj, dědku, maluj…'

„Den nebo dva dny na to, sem pak přišel zase k obrazu, až sem zase nabyl odvahy a v pravý horním rohu byla kaňka. Byl sem si skoro jistej, že po tom snu tam ještě nebyla, ale myslim si, že sem si jí jen nevšim. Nevim jestli sem ji nějak udělal v tom jak se mi zatmělo před očima nebo sem i ztratil vědomí, to je možný, protože sem předtim ani potom nesledoval čas, ale ta židle mě podržela, i když bych jinak upad, ale jak tam sou ty opěry pro ruce a opěradlo je taky zvýšený, tak sem tam do něj asi jen hloub zapad a mohlo se stát i něco takovýho, že sem štětcem nějak máchnul, to nevim."

„Každopádně vim, že v pravém horním rohu, kousek pod místem, kde měla končit obloha, se objevila kaňka. Nejdřív jsem se pěkně rozčílil, ale pak se mi tam kompozičně nějak začala líbit a hodit. Několikrát jsem ji málem přejel při nanášení dalších vrstev mraků, ale nakonec jsem si to vždycky na poslední chvíli rozmyslel a vznikala kolem ní taková podivná tajemná atmosféra, jakoby měla naplňovat nějaký smysl, podívejte.“

Molánek byl probrán z dřímoty. Naklonil se nad stojan z rozpracovaným plátnem a přimhouřenýma očima nad brejličkami mžoural v matném oranžově žlutém světle petrolejové lampy s plechovým stínidlem.

„To je zajímavý motiv pane Slámo. Děláte mi radost. Vidím, že vám dochází tmavě modrá a černá. Zastavte se za mnou začátkem příštího týdne. Určitě se pro vás něco najde. Pozoruhodný motiv s tou lavičkou ve stínu lípy."

„To je olše pane Molánku, olše, ne lípa."

„Ano, ano jistě lípa."

Napřímil se, očistil ušmudlaným kapesníkem skla brýlí, podíval se na náramkové hodinky a povzdechl si, "No nic, budu muset. Ještě mě čeká stará Ostrčilová. Ta ženská má poslední dobou nějaký divný řeči. No nic, nebudu vás zdržovat. Děkuju za čaj. Mám z vás radost, člověk si ani z nikým tak nepopovídá. Tak spánembohem.“

„Mě nezdržujete. Když musíte, budu pozdravovat babku. Spánembohem pane Molánku.“

 

***

 

Když jsme se jednou vrátili s babičkou z nákupu, dědeček byl pryč a místo kaňky v pravém horním rohu byly namalované pootevřené dveře. Nemohly jsme jej nikde najít. Puňťa seděl u obrazu a díval se na nás těma svýma vědoucíma, hlubokýma a trochu smutnýma očima. My jsme nejdřív mysleli, že se dědeček s někým domluvil, aby jej odvezl k rybníku, kam vždycky chodil rád meditovat, ale obvolali jsme všechny jeho kamarády a on nikde nebyl. Madlenka pořád mňoukala na obraz a mně by moc zajímalo, co tam viděla a chtěla jsem mít její oči, ale asi to nešlo. Řekla jsem si ale, že ona zase neumí mluvit, tak to bylo asi tak zařízený, že jsme každá na něco a každá trochu ve svým světě. Babička se pak rozbrečela, ale začala svolávat rodinu a po několika dnech dohadování, jestli teda na dobro zmizel, nebo co, mě bylo jasný, že už se asi neukáže. Nemohl chodit. Nikdo si to moc nedokázal vysvětlit. Ale nakonec se domluvili, co s ním a taky zavolali pana faráře, aby jim pomohl s obřadem. Velebný pán byl ve vedlejší vesnici na posvícení, ale přišel skoro za chvilku. Povídali si s babičkou v sednici, ale nic jsme neslyšela, protože neposlouchám za dveřma a byla jsem sama moc smutná. Punťa taky někam utek a nebyl pak vidět až do pohřbu.

V průvodě byla celá vesnice a pan farář nad dědečkovým hrobem říkal moc pěkný věci o dědečkovy a něco si pamatuju. Říkal taky, aby když člověk odejde, zbylo po něm něco, co nám ho bude připomínat, něco, co po sobě chtěl svým blízkým zanechat, něco kam jistě vtisknul svou duši, svůj stesk, radost, lásku i pochopení. To mluvil o tom obraze určitě. Pověsili jsme ho s babičkou nad jejich postel místo Krtista, babička říkala, že to dědečkovi pomůže, ale nevěděla jsem jak. Moc mi chyběl.

Pan Molánek si přišel pro stojan a zbytek barev a když se s babičkou loučil, říkal jí, aby se nebála, že zase přijde, a babička se rozplakala a já jsem věděla proč, protože babička taky umře a nakonec i máma a táta a já, ale taky ještě před tím všichni namalujeme obraz, aby na nás nikdo nezapomněl.

Co to dědeček říkal? „Až odejdu, budu ve všem, ale vy mně neuvidíte. A budu i v tom obraze, celý svůj život jsem to plánoval a pečoval o svůj život tak, abych mohl odejít sám a nečekat na smrt nevěda, kdy přijde, abych mohl sám vyvanout. ¨

Kdyby tady děda byl, zeptala bych se ho, jestli by on viděl nás, když my bychom ho neviděli, ale přitom by tady ve všem byl, to mi často vrtá hlavou. „Tak se babi můžu zeptat aspoň tebe teď, prosim Tě až odejdeš, tak si zapamatuj, že mi máš říct…"

„…Babi ty pláčeš…? Neplač, neboj dědečkovi je určitě dobře. Vždyť vidíš jakej namaloval krásnej obraz.

„Já nepláču kvůli dědovi, neboj to bude dobrý.“

„Co je ti babičko, mě to říct můžeš.“

„I kdybych si zlatíčko pamatovala, a tebe si určitě pamatovat budu, i v nebi, že Ti mám říct, jestli Tě vidím, jak bych ti to řekla, když budu mrtvá?“

„No přece ve snu. Babičko, vždyť se ti o dědečkovi zdálo.

„No jo to byl jenom takovej sen, i když hodně živej.“

„Tak babi já mám nápad, až děda zase za tebou přijde a bude ti něco říkat, zeptej se ho. Ale musíš si to dobře pamatovat, tu otázku, na kterou se máš zeptat, aby sis ve snu vzpomněla.“

 

***

 

„Pane majore, mám tady tu zprávu z ministerstva.“ „Tak mi ji přečtěte Slívo, na co čekáte. „Hlíva pane majore…? Ano, jistě, tak prosím, tady…“

„...pozorováním několika stovek chovanců malujících své poslední obrazy se zjistilo, že v poslední fázi před úmrtím obraz změnil ráz či charakter.“ „Nebylo to možné vidět pouhýma očima, ale člověk pověřený sledováním chovanců, znalý jejich povahy a zvyků, nálad a dovedností jasně vycítil v obraze dotvořeném krátce před smrtí další rozměr…“ Promiňte, to jsem si dovolil citovat své poznámky, ministerstvo, ministerstvo, tady…

„…a tak až do prošetření případů mizení důchodců byl zvláštním nařízením odboru Ministerstva vnitra pro vyšetřování podivností zákon stažen z projednávání.

„Jaký a tak, Hlíva, jaký a tak?“

„Atak pane majore, já neříkal atak? Aspoň o žádným nevím“.

„A tak Hlíva, A tak.“

„A táááák, ahahaha, ano.“

„Ta zpráva určitě nezačínala „a tak“.

„To určitě ne.“

„No tak. Co máte dál?“

„Tady hlášení z Ohnic. Nestává se prý zřídka, že chovanci, kteří se účastní projektu „Paleta života“ umírají poklidněji, bezbolestněji a někdy dokonce s úsměvem ve tváři.“, konec citace.

„No to je pěkný, co máte dál?“

„Mám tady ten případ zmizelého. Jeho manželka tvrdí, že ji v noci navštěvuje ve spánku a říká jí o nových věcech. Je teď v Ohnicích pane majore. Ta manželka. On zmizel.“

„Jak zmizel?“

„Když se vrátila, nebyl v bytě.“

„Co se z bytu ztratilo?“

„Právěže nic, dokonce i prý jeho trepky byly na svém místě. Jen ten jeho klobouk."

„A ten se našel?“

„Právěže ano.“

„No tak máme stopu.“

„Právěže se obávám, pane majore, že ano.“

„Čeho se obáváte, Hlívo, začněte vyšetřovat, na obavy není čas.“

 

***

 

Velebný pán, jak se mu na vesnici říkalo, jinak monsiňor Hrbata, se ustrojil jako obvykle na nedělní mši, opakoval si ještě v duchu a s papírem v ruce pasáže kázání, když se najednou rozletělo okno do zakristie a do místnosti vlétnul takový průvan, že mu to málem shodilo čapku. No to je dnes nějakýho burácení a povětří“, pomyslel si. Když zavíral okenici.

 

Na policejní stanici se major zoufale snažil vytočit už poněkolikáté jedno telefonní číslo. Na druhé straně linky to stále vyzvánělo, ale nedal se odradit. Už několik týdnů neměl žádné zprávy a cítil, že ovzduší začíná nějak houstnout. Nejdřív ztracený Sláma, pak ta oběšená ženská a kdo ví, co ještě přijde. Cítil v zádech trochu mrazní a potili se mu dlaně. Přešel k polici s šanony, vytáhl pátý z leva v horní řadě, prázdný, zalovil až vzadu, vytáhnul zelenou láhev Praděda a pořádně si loknul. Za okny se začínalo stmívat. Přešel i s láhví ke stolu a chystal se znovu vytočit číslo, když v tom telefon zazvonil. Ztuhnul v pohybu a nechal jej dvakrát zazvonit. Položil láhev, posadil se na desku stolu a zvednul sluchátko.

„Na druhé straně je ticho.“, ozvalo se.

„V ledovci se pohnula krůpěj.“ Odpověděl major, položil sluchátko a vstal. Ještě cestou stačil zasunout láhev don kapsy kabátu a vyběhnul ven. Začínal se zvedat vítr.

 

V kostele farář běhal se zakristie do hlavní lodě kostela, v rukou kalich se svěcenou vodou, rozstřikoval ji prsty na všechny strany a brebentil si stále dokola nějakou modlitbu. Na sobě roucho, ale bez pokrývky hlavy. Odložil kalich a odběhl do zakristie. Za chvíli vyšel s obrovským křížem v rukou a stále se modlil. Kostel byl až na žebravýho hluchýho Rosenberga prázdný a ten mu nevěnoval pozornost. Buď spal, nebo se v duchu se zavřenýma očima modlil. Farář se modlil už hlasitě a chvílemi křičel až tak, že mu selhával hlas. Vyšel i s krucifixem v obou rukou před sebou ven do stmívajícího se podvečera a volal: „Pane bože, slyším tvůj hlas, děkuji Ti za tvé vedení, sdílím s tebou tento svatý chrám již víc než padesát let a něco takového se mi ještě nestalo. Viděl sem tě ve snu. Skláněl jsi se ke mně z mraků a kynul mi, chtěl jsem jít za tebou, ale najednou se mi podlomila kolena a chtělo se mi jen strašně brečet. I teď už nemůžu nic je křičet nebo brečet, jen tak nevidím a neslyším hlasy, které mi stále něco našeptávají. Nerozumím jim a tak Tě prosím, jestli jsou to tvé hlasy, dej mi prosím jasné znamení, jinak již nedokážu spát, nedokážu bděle uvažovat, pořád už jen slyším ty tvoje hlasy, říkají mi někdy hrozné věci, ani je nemůžu opakovat, jsou to hanebné a hříšné věci, co mi našeptávají a někdy úplně křičí, tak já musím také křičet, abych je neslyšel, ale jestli je to nějaký tvůj záměr, dej mi prosím jasné znamení, už nemůžu nic. Mluví o strašných věcech, které jsem nikdy nespáchal a obviňují mně ze strašných věcí, na které jsem v životě ani nepomyslel, dej mi prosím jasné znamení: „Otčenáš jenž si na nebesí…" křičel do větru farář a s křížem v rukou klopýtal a zápolil s větrem směrem po pěšině dolů k rybníku, za návsí kovářskou uličkou. Neslyšel, jak se plaší koně a jak burácí hrom. Slyšel jen jak v jeho hlavě na sebe lidé volají oplzlosti a na něj křičí nadávky a usvědčují ho z činů, na které mu bylo protivné vždy jen myslet, když seděl ve zpovědnici a musel naslouchat těm strašným hříchům, ze kterých se lidé zpovídali. Chvátal pak vždycky hned do zakristie, cestou se přežehnával, popadnul doutnající kadidelnici, nejdřív z očistnými modlitbami několikrát obešel jeho oblíbený modlitební prostor a pak se zavřel a několik hodin v kuse se jen modlil, aby všechny ty věci, co se toho dne dozvěděl doslova vykouřil z hlavy, aby se mu z nich už nedělalo zle a mohl klidně spát. Ale v poslední době se v noci budil, buď zlým snem, který zase hned zapomněl, ale s pocity, že musí někam odejít, něco udělat, s někým promluvit, někoho najít nebo spasit. Budil se pak zimnicí, před očima mu vyvstávaly nejrůznější stíny a tančily po stěnách místnosti, už ani nevěděl, jestli stále spí nebo je vzhůru a do toho začaly i ty hlasy. Vkrádaly se mu do hlavy a postupně nabývaly na intenzitě a mluvily jakoby ze všech koutů, ne a ne přestat.

Oči měl vytřeštěné a zíral směrem ven, kde se v temně rudé až nachové záři pod nebem, které už několik dní po sobě nepohasínalo, rozpoutávala vichřice, která s sebou strhávala tašky ze střech, rvala okapy, ohýbala stromy k zemi až tak, že se některé starší a ne tak pružné z praskotem lámaly.

Klopýtal s křížem v rukou po pěšině až únavou a bezradností upadl na zem. Ležel tam několik okamžiků. Bouře kolem něj se najednou začala uklidňovat až zcela utichla. Podíval se na nebe a bylo modré a čisté. Rozhlédl se všude kolem a krajinu jemu známou najednou nepoznával, nemohl si vzpomenout, jak se tam ocitl. Najednou mu bleskla vzpomínka krucifixu. Podíval se na své ruce a byly potřísněné krví a výkaly. Vyděsil se. Nahmatal se zavřenýma očima krucifix a začal jej zoufale a bezradně líbat. Na rtech ucítil vlhký a hořký sliz, vyjekl a chtěl kříž odhodit, ale nějaká síla mu v tom zabránila. Otevřel oči a nemohl uvěřit, že namísto krucifixu v rukou držel rohatou černou lebku. S tlamy se jí kouřilo, oči jí žhnuly plamenem a náhle před ním stanula postava mocného vzrůstu. Pak už jen cítil, že nemůže dýchat, nemůže se bránit, nedokáže už otevřít oči a silné ruce jej tlačí pod hladinu. Ucítil silnou bolest na prsou a tlak v hlavě, pak už jen tma.

 

Druhého dne, až bouřka ustala, šel kovář s kovářkou kolem rybníka a viděli na hladině postavu v černém.

Utíkali za starostou. Mrtvola pomalu doplouvala k břehu. Přivolaný dav se shluknul kolem místa, kde její hlava pohupující se na vlnách doplouvala ke břehu. Zkřivený škleb a vytřeštěné oči bylo to, co všichni viděli. Farář byl mrtvý. To bylo ten týden už třetí úmrtí ve vesnici. Ruce měl pevně zaťaté a prsty zkroucené kolem krku. Na hladině se pohupoval také krucifix. Jinak se nedělo nic. Několik okamžiků všichni na břehu stáli jak opaření.

 

***

 

„Hlíva, máte tam nějakýho utopenýho faráře. A co ta ženská, co si vzala život na oprátce? Samý sebevraždy, co se to děje Hlívo, vyšetřete to prosím, ať tady pořád nemáme ty psavce obecný.“

„Pane majore, u toho Slámy je něco divnýho. Nechtělo se mi to ani vytahovat, ale ta jeho pozůstalá je strašně neoblomná, taková víra pane majore se hned tak nevidí.“

„Hlívo, co se ošíváte, ven s tím, co je divnýho?"

„Pane majore, ten klobouk se prý našel na opěradle lavičky před domem, na který starý Sláma sedával.“

„Co je na tom divnýho, Hlíva, vy mě začínáte dopalovat.“

„Ten klobouk byl pane majore na lavičce namalovanej na tom obraze.“

„Co?“

„Ten obraz se prej po jeho mrti změnil a na lavičce se objevil klobouk starýho Slámy pane majore.“

„To si děláte prdel Hlívo, tady se věnujete objasnění zmizení, a ne abyste se oddával nějakýmu fantazírování.“

„Ano pane majore, provedu.“

„No prosím, pokračujte.“

 

***

 

Rukou po obraze jako po krajině. A po krajině jako štětcem po obraze. Sedm za sebou. A další. Ptáci vylétali z remízku. Jeden za druhým v pravidelném sledu, sedm za sebou.

Nebylo jednoduché zachytit tento rytmus na plátně. Chyběl tam další rozměr. Jakoby čas, ale ne ten přímý od okamžiku k okamžiku. Ale i ticho. Sedm za sebou a ticho.

V tom za zády uslyšel zapraskání větve. Otočil se a na nedaleké košaté bříze teď právě v květu uviděl zářivý bod. Skvrnu. Prostorovou kouli, která se k němu přibližovala nebo jej do sebe vtahovala.

Nebylo to nepříjemné. A netrvalo to dlouho. Na obraze pak jakoby samo od sebe ožilo oranžové zapadající slunce.

Z nedalekého křoví vystoupila postava. Srolovala plátno, ještě vlhké do tubusu, složila stojan, zastrčila štětce a barvy do brašny a odešla ke svému služebnímu autu. Poručík Hlíva měl další případ zmizení na stole. Ještě toho dne  ho nahlásil anonymní soused, blízký chatař, který šel jako každý den kolem z lesa, kde sbíral klestí a bylinky.

 

Případy mizení se začaly množit. Už mizeli nejen chovanci ústavů a vězňové, ale i lidé běžně žijící doma nebo v domovech důchodců. Přestože byl projekt Paleta života zastaven, mizení nepřestávalo, ba naopak.

Něco se začalo dít, něco podivného, ale nikdo tomu moc nerozuměl. Až na pár zasvěcených. Major Hvízdal byl také o všem informován, ale to nejpodstatnější nevěděl. Kam všichni odešli?



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter