|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Nenávidím a miluji.
Sedím a píšu, ani nevím, co píšu. Jen tak čmářu do sešitu.
Za oknem chlad a čmoud. Podzim. Zima. Jen, aby tu meluzín „neproklouzl".
Po zádech mi p řechází mráz. Jako ostříž hlídám každý pohyb v prázdném bytě, jako bych netušila, že jsem v něm sama. Každý jeho kout tolik z duše nenávidím. Bože, jak ho nenávidím…
Mám divný pocit v žaludku a mlhu p řed očima. Ne, to vskutku nebude tou nechutnou snídání,i když i po ní by se nejeden „zblil".
Ur čitě přijde.Vím to jistě, že zas přijde. A bude peklo na zemi. Bude zle. Celý svět uchvátí a mě pohltí jako první. Ne, mě si vychutná…
Ješt ě je čas zmizet. Ještě můžu utéct, emigrovat, zdrhnout,zdejchnout, uprchnout, dát vale, vzít nohy na ramena a adié…
No jo, ale kam? Kam mám jít. Našel by m ě.Určitě by mě našel. Před ním není úniku.
Zkusím se schovat, ale kam? Už jsem p řerostla všechny své skrýše, už se nikam nevlezu.
Nezbývá mi jen čekat a doufat v nemilé. Doufat, že to i tentokrát „přežiju“.
Klí č v zámku daný na několikátý pokus konečně hlučně cvaknul. Přímo zařval bolestí.
Oznamoval mi konec úvah, mylných tužeb, nesplnitelných p řání….
Návrat do reality je tak bezcestný …
Svírám tužku a ješt ě zuřivěji popisuji nekonečné stránky nesmysly o nichž nemám ani ponětí.
Doufám, že nebudím dojem zoufalství. Ve skrytu duše v ěřím, že mě nevidí a že mě neuvidí jednou pro vždy, navěky. Blbost. Naprostý nesmysl. Samozřejmě, že mě vidí. Dokonce jako první. Už se na mě těšil.Běží si mě vychutnat. Ó Bože, jak já ho nenávidím, však ty budeš jednou naříkat.Uvidíš a já budu nelítostná, pak si tě pro změnu já z plna hrdla vychutnám.
Prom ěním tě v hadr, nicku ..pořádně si tě vychutnám a trosky hodím pryč.
Pak se vybliju a od domu do dáli odhodím klí č.
A to bude konec, to si piš!
::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Sedím a píšu. Sv ěte div se vím o čem. Slunce se na mě směje, byť za oknem. Je podzim zima, přec nádherně. Sedím sama doma a netrpělivě čekám až se v zámku ozve to známé cvaknutí. Pak konečně přijde ON.
Při nese domů jarní vůni. Donese i kousek nebe. Přinese mi kousek čokolády, která mé tělo hned rozpálí. Přinese mi sám sebe, přineseme mi modré z nebe….
Nemám p řed kým utíkat.Už se nechci schovávat. Chci se jen radovat.
Klí č v zámku napoprvé cvaknul, ve dveřích však není TEn mého srdce majitel.
Stojí tam má no ční můra z dětských dnů. Stojí tam a bezradně prosí, zda smí jít dál a já s úsměvem je dovnitř vpouštím.Už se ho nebojím.
Pokorn ě a s láskou mě líbá a opětně mě prosí za odpuštění.
Odpouštím, ale nezapomínám. Odpušt ění je lepší než věčné hřešení .
Odpoušt ějte i vy, zvlášť pokud jde o táty.
|
|
|