Vcelku obyčejný chlapec postával s blaženým výrazem. Sledoval z  několika metrového odstupu zamilovanou dvojku. Usmíval se. Milenci nejdřív netušili, že jsou pozorováni. Jak už to bývá, zajímali se jen sami o sobe. Jejich svět se zredukoval na lavičku, na které pobývali.

První si chlapce všiml on. Sem tam hodil okem po okolí, aby mu nic neuteklo. Zajímalo ho, jestli se lidí dívají jakou holku si nabalil.

Říkal si pro sebe: “Jo hochu, to koukáš co?”

Za chvíli si bezprostředního chlapce všimla i dívka a upozornila svého partnera. Přestala se vášnivě líbat a místo toho uštědřila příteli lehce mezi žebra, jako upozornění, že se něco děje.

Zalil ji strach a doufala, že se jim nic nestane. Vyžadovala, aby kluk zasáhl a zajistil ji klid.

Ten věděl, že situaci musí řešit.

“Co je vole? Potřebuješ něco?” Oťukával si mladíka.

A chlapec jen stál s povytáhlými koutky.

“Podívej se na něj, jak se divně usmívá?” Šeptala dívka tiše a s panikou v hlase.

“Hele voe, potřebuješ něco? Třeba po hubě?” Přitvrdil kluk.

“Co tak čumíš? Vypadni ne?! Zařvala holka.

Ale chlapec se jen umíval a dobrácky na ně hleděl.

“To je snad úchyla, co se v tom vyžívá.” Zamyslela se slečna nahlas.

“Možná je to jen nějakej trotl.” Pokračoval partner.

“Nevypadá jako ten… jako dement?” Uvažovala dál.

“Dement?” Převaloval to slovo po jazyce.

“Jako takovej ten magor, co jezdí tramvají.” Upřesňovala.

“Jasně ty myslíš, toho debila, co ti hledí do ksichtu a usmívá se.” Rozjasnilo se klukovi.

“No no, přesně. Ale ten má mastné vlasy a je hnusnej, ne?”

“Jako že tenhle není hnusnej?” Zastavil se.

“Vypadá celkem normálně, ne?” Zhodnotila slečna.

“Jako vo co ti jde?” Zahučel kluk.

“Mě? Vo co jde jemu, ne?”

“Jako vo co ti jde?” Otočil se na usmívající ho se chlapce.

“Hele, seš retard?” Zeptala se ho na rovinu.

“Jako estli nejseš dement nebo tak nějak, víš voe?.” Vyložil problematiku.

A chlapec se na ně blahosklonně díval a usmíval se.

“Hele ty retarde! Jdi čumět jinam!” Naštval se kluk.

“Prosím tě miláčku udělej něco!” Šeptala slečna.

“Tě zbouchám slyšíš? Se netlem!” Vyhrožoval.

“Hele ty ubožáčku, taky by si chtěl co?” Nutila se k smíchu.

“Co by jako měl chtít?”

“Co asi? Holku ne? Nás tady očumuje, ne? Si myslí, že něco uvidí.”

“Ty prase! Ty nás tady očumuješ?! Tě rozdrtím, voe!” Rudnul kluk.

“Ty debile, nikdy nebudeš mít holku! Seš troska! Vyser se na to! Hod si mašli.”

“Hej seš debílek, viď?” Zasmál se.

“Nic jiného ti nezbývá, magore, to je tvůj osud!” Řvala.

A chlapec se usmíval.

“Nikdy si nešáhneš na holku tak jako já!” Poplácal zadek své milé.

“Hmm to se mi líbilo.”

“Fakt jo? Tý jo!” Vzdechnul kluk. “Nikdy se nebudeš s holkou cucat, tak jako já!” Řval dál povzbuzen a strkal jazyk do pusy své drahé.

“Seš tak rozhodnej!”

“Tak už to zabal, trapáku!” Zasmál se.

“Nikdy tě žádná nebude milovat, se na sebe podívej. Kdo by chtěl takového retarda?!”

“A není vlastně chudák?” Brzdil kluk, zasažen soucitem.

“Jako proč?”

“Že je na tom tak špatně, že nás tady musí očumovat, podívej, jak se směje. Třeba je rád, že si ho někdo vůbec všímá.”

“Tak na to jsou snad nějací lidé ne? Ústavy a tak ne? Jako… snad ho nezačneš ještě litovat!”

“Třeba se ztratil.”

“Mě je u prdele proč je tady. Sere mě, že po mě čumí!”

“Co nám dělá?”

“Vysmívá se nám do ksichtu! Ti to je jako jedno jo?” Divila se.

“Myslíš jo? Jako, že si z nás dělá prdel, jo?”

“A co jiného? Se na něj podívej ne? Jak se tlemí! Hele buď s tím něco udělej nebo jdu domů!”

“Ty debilní kriple, nikdo mi tady nebude očumovat holku!” Vylítl kluk a chlapce zmlátil.

Chlapec odešel s úsměvem.

Za pár dní se rozešli a jediné, co nezapadlo do ztracena nevědomí byl ten chlapec. Ten zůstal.