Ondřejův sešup a ta zatracená písnička

Ondřeje jsem poprvé potkal na oslavě a už ani nevím, co se to tehdy slavilo. Nikdy o to pořádně nešlo. Záleželo jen na tom, že paříme. Lidé si vymýšleli bláznivé důvody k opití, k radosti, i smutku. Oslavoval se první slunečnej den, napadanej sníh, zapíjel se konec léta i roztátej sněhulák.

Poprvé na návštěvu k nastávající tchýni? Pořádnej panák na kuráž s přáteli, a pak druhej, aby uspěl, třetí na fajn tchýni, čtvrtej na svatbu, pátej na svět a tak dál až ráno panáka na postavení.

Zapříčinila to snad technika, snad životní styl s ní spjatej. Lidé vysedávali osamocení u monitorů s poloprázdným hrnkem vychládlého kafe, kterému láskyplně říkali tolika jmény jako svejm láskám: kafí, kávička nebo kafčo a bušili do klávesnic. Chrlili čísla, grafy a texty a s nimi v hlavě chodívali obědvat do fastfoodů a jediným společníkem jim byl mobil a jediné, co se jich dotklo bylo brčko, papírovej kapesník a cigáro.

Proto jsme se s takovou šílenou chutí scházeli, každej s každým a nejlépe všichni dohromady.

Tehdy se, myslím, grilovalo a pamatuji si, že byl fajn svěží vzduch po dešti a všechno se jevilo čerstvě, měkoučce a načechraně jen si lehnou a vychutnávat. Ondry jsem si všiml hned, jak jsem dorazil. Postával na balkóně opřenej o zábradlí a díval se do dálky. Tyhle floutky jsem nesnášel. Podle oblečení a vizáže jsem si ho hnedle zařadil: neustále zasněná, nešťastná nebo naopak přespříliš veselá smetánka. Bezstarostná. Taková, co dostává peníze na ruku za to, že se narodili, že jsou děti bohatejch. Nedělá nic jiného než paří, chlastá drahej alkohol a opovrhuje ostatními, kteří si vydělávají. Na každém najde zdrcující chybu proti vkusu a poslední módě. Zděsil jsem se těch jeho nazelenalejch ležérně vyhlížejících kalhot.

Přistoupila k němu krásná dívka. Všechno nasvědčovalo tomu, že o sourozencích nemůže být řeč. To bejvalo typické, krásné holky se lepily na takové, co se se sklenkou vína v ruce opírali o zdi, zábradlí nebo dokonce i ně samé. Klábosili a hlavně nic jiného než to opírání a klábosení neměli na starosti.

Nevěnoval jsem jim delší pozornost a začal si povídat se svejma známejma. Vyprávěl jsem o posledním filmu, kterej jsem viděl v kině. Ovšem vpadl mi do toho hlas, prej že se mu to nelíbilo. Hned jsem věděl o koho jde.

Tahle sorta lidí, říkávali jsme ji zlatá mládež, se cítila bejt středem. Nic jim nepřišlo blbé. Dělat si srandu z chudáků, svlíkat se, cokoliv zpívat, a samozřejmě zapojovat se do všech rozhovorů, i když hovno věděli. Vědomostní přehled minimální, zato kecat dokázali přímo geniálně. Nedělali nic, jen zabíjeli čas, ale dokázali o tom mistrně vyprávět, jako by byli hrdinové, nebo aspoň mučedníci. Kdo ví, za co se doopravdy pokládali. Pro ostatní byli iluzí, snem nebo dětským přáním. Sháněli se po zábavě, neskutečné množství času se snažili zaplnit zážitky. Proháněli se drahejma autama po městech z klubu do klubu, tůrovali silné motorky pod okny pěknejch holek, kouřili jednu za druhou a věčně pili. Umírali sešrotovaní v plechu na dálnicích, s jehlou v ruce a ze všeho nejraději si brali životy sami. Nebyli skuteční, nebyli připravení na realitu, žili ve snech - v našich snech.

Přesně jsem věděl, že mi skočil do řeči ten frajírek z balkónu. Otočil jsem se na něj a opravdu přede mnou stál rukama zapletenej do partnerky. A oba se na mě usmívali.

Chtěl jsem bejt tvrdej, ale nešlo to. Čekal jsem namyšlené tváře a na mě se přitom dívaly dva páry upřímnejch očí. Vyzařovala z nich velká sebejistota, ale nechovali se nadřazeně. Normálně debatovali, nepózovali. Když bylo něco vtipné tak se smáli.

Ondřej a Terka jsou fajn, říkal jsem si, když jsem odcházel.

Nedokázal jsem na ně přestat myslet. Všechno to na mě padlo. Přišli mi tak úžasní. Jako kdyby sestoupili nějací řečtí bohové mezi nás. Dokonalej pár.  Zdálo se, že jsou spolu odjakživa – ve všem naprosto sehraní, vědí o sobě každou maličkost. Přesto k sobě pozorní a neodtrhli se od sebe ani na chvíli.

V době krátkejch románků připomínajících vzplanutej papír, kterej se zažehne, hoří mocnými plameny a v rychlosti je pozřen, se jejich vztah zdál přímo pohádkovej.

V jejich přítomnosti bylo lidem hezky, nosili s sebou atmosféru radosti ze života, nebo, jak to jinak říct.

Nějak se stalo, že jsem začal bejt zván na jejich všelijaké akce. Hrával se fotbal, jak v halách a na hřištích, tak i v ulicích. Chodívalo se i na plážovej volejbal a po sportu vždycky na pifko. Všechno perfektně zorganizované, do detailů promyšlené, na nic se nečekalo, nikam se nespěchalo, obdivuhodně to šlapalo. Sehranost, říkával jsem si, ale ne, byla to práce Terky, které říkali bohyně manažerů, a která se tím i živila, a to pěkně úspěšně. To jsem se tehdy divil, protože jsem myslel, že všichni jsou zvyklí jen ždímat své rodiče. Tak jsem se zastyděl a od té doby se snažím předsudkům vyhejbat.

Nad pivkem jsem Ondru pozoroval. Choval se naprosto bezprostředně. Vyrovnalo se mu jenom dítě prožívající šťastné dětství. Neznamená to, že by byl dětinskej. Vůbec ne. Naopak ovládal pravidla slušnosti a jeho pohyby i gesta byly naprosto elegantní, jako by v něm kolovaly mravy, výchova a krev šlechtického rodu. Všechno, tak nenucené až se jednomu zdálo, že galantnímu vystupování učili podle něj.

Ženské se kolem něj točily a Ondřej přesně věděl, jak na ně. Usměv, slovíčka jako „Zlato“ nebo „Kočičko“ a šílely. Nevěnoval jim pozornost a to je většinou žhavilo ještě víc. Všude, kde chodil bez své něžnější polovičky, vrhal rozpačité pohledy. Člověk si je nedokázal zařadit a to ho i přes jeho bezprostřední povahu halilo do tajemství. V jeho očích se odrážela touha. Chuť vědět, znát a poznávat, dotýkat se a ozřejmit si. Dívky za tím spatřovaly zájem o ně, a kdo ví, možná jsem si to já vysvětloval špatně, protože koneckonců všechno mohlo bejt jinak. K tomu mírně svraštil čelo a přimhuřoval oči, jakoby hleděl na slunce. Ústa oproti tomu napínal nevyslovenými poznatky a hláškami. Vůbec to nedávalo smysl. Zdálo se, že lituje člověka na kterého hledí, že zná jeho problémy, bolesti i starosti a soucítí s ním. Nikdo si nemohl bejt jistej, protože stejně tak vypadal, jako by se měl každou chvíli rozbrečet sám nad sebou, a zase kdo ví…

Ostatní jeho grimasy byly naprosto jasné. Když vyprávěl vtip roztáhl víčka a oči zářily silou světlometů u památek. Každej poznal, že na něj nastražil nějakou kanadu, blikal po něm očima jako laň na kamión, když přebíhá dálnici. Nedokázal to ovládnout. Radost na něm každej dokázal poznat. Byl šťastnej, naprosto spokojenej člověk. Bůh si ho pěkně vypiplal – krásnej, chytrej, veselá povaha, zabezpečený a bezproblémový. Lidem rychle docházelo, že v Ondřejově přítomnosti si užívají život, tak jak si to asi Všemocnej představoval, když stvořil Adama a Evu, nebo chcete – li, jak to evoluce s námi zamýšlela. Zdálo se, že na žití naplno vynalezl recept nebo jím byl on sám. Nezpíjel se, nehazardoval se životem, ale všeho bral plnejma douškama a všemi smysly.

V letech, kdy se každej vyhraňoval do určité polohy a nejlépe celej jev dokumentovala hudba, byl Ondra zjevem. Bral si to nejkvalitnější napříč spektry.

Muzika znamenala hodně, ne – li všechno. Diktovala životní styl. Co jsme si na sebe oblékli, jestli přes nás bude oblečení přepadávat nebo naopak, jestli nás obtáhne. Hudba nám skryla hlavu pod obrovskou kšiltovku nebo vygelovala vlasy do vejšky. Určila styl chůze, seznámila nás s našimi přáteli. Převalila přes nás proud názorů, které jsme si vzali za své. Dopovala nás všemožnejma drogama. Hudební styl nás tvořil a odlišoval od jinejch. Lidi potřebovali bejt sví, sháněli identitu, jedinečnost a jasnou rozpoznatelnost a muzika podávala beatami a akordy rozvlněnou pomocnou paži. Zároveň dosti tvrdě oznámila, že ostatní rytmy a žánry jsou nepřítelem a musíš jimi přinejmenším opovrhovat.

Ondřej tím procházel bez jednoznačného zařazení. Nebyl technařem, ani diskantem a ani vzdáleně nepřipomínal hiphopera a duší rozhodně nepatřil mezi popíkáře. Něco se mu líbilo z rapu, prohrabával klasiku a zašel rád i na dízu.

Ze všech předních stránek v trafice vykukovaly smyslné tváře a polonahá opálená těla vychrtlejch modelek. Usmívala se a my se usmívali na ně. Trůnila tam dennodenně dost dlouho na to, aby si holky všimly, co to provádí s muži a začali drasticky hubnout, pak zvracet a nakonec umírat. A muži se usmívali a holky z plakátů s nimi.

Ondřej si lehce prolítl nějakej bulvár a kukl po mě. „Víš co je za problém?“ Svraštil čelo a nasadil zamyšlenou grimasu. „Nejvíc nespravedlivé mi přijde, že tlustí mutanti chodí s štíhlejma holkama. Kdyby to bylo hezky rozdělené, nic se neděje. Tlustí by chodili s tlustejma, hubení s hubenejma a kdyby náhodou nějakej slizkej prachatej tlusťoch zatoužil po štíhlé holce, prostě by ty prachy strkal do trenéra, aby shodil faldy.“

Vládla generace, kde ženy pykaly za hříchy a blbosti mužů. Zatímco většina pánů už dávno nekouřila, zvládla svůj zlozvyk a cigarety jim začali bejt odporné, dámy vykuřovaly stále víc a častěji. Reklamy se pozvolna zaměřily z pravejch kovbojů na dámské ideály nebo aspoň vyznívaly neutrálně, protože muže by taky rády zlákaly. Stále více žen začalo řešit krizové situace podle svejch protějšků a tonuly v alkoholu, na kterej byly prokazatelně náchylnější. V zimě stávaly u doktora se záněty ledvin, protože bundy se nosily tak kraťoučké a břicho odhalující, že vlastně neměly smysl. Dívky tak věčně mrzly na zastávkach pod zkoumavejma pohledama mladíků, kteří si přeměřovali jejich křivky a dívali se, jestli nemá nějaké to kilčo navíc. Hrdě si však nepřipouštěly, že to všechno kvůli mužům, že právě naopak, ženy mužům vnucují představu o ženách. Jestli to tak bylo, bláznily. Ne kila, ale deka navíc znamenaly okamžitou dietu. Nikdy za celou dobu lidstva neexistovalo tolik svobodnejch matek. Nepohoršovaly, ani neudivovaly. Připadaly okolí naprosto normální stejně jako když tlustého caparta v kočárku sama vytahovala téměř průhledná ženská do tramvaje po třech nekonečnejch schodech.

Stejně tak utrpěla i Ondřejova partnerka ránu od jeho náruživé povahy: jednou přišel konec vztahu a zlomené srdce. Ondřej mě zavolal k sobě. Pustil mi písničku, latinskoamerické rytmy a anglickej zpěv topící se v citech:

When I kiss your lips

I feel the rolling thunder to my fingertips

And all the while my head is in a spin

Deep within I'm in love.

Podíval se na mě: „Slyšíš?“

„No jo má to své kouzlo. Holky z toho asi tají co?“

„Zažil si něco takového? Tak silného? Takovou téměř hmatatelnou lásku?

„O pár holkách se mi zdálo, zakoukal jsem se do nich fakt hodně. Bohužel, vždycky to bylo jednostranné, takže žádné velké naplnění.“

„Já taky ne.“

„Co kecáš? Ty neslyšíš? Dyť to zpívají o tobě a tvé holce.“

„Možná se to tak zdá…“ Přivřel oči.

„Možná, ale hodně tomu pomáháte!“

„Jenže takhle?! Jo, slyšíš to?!“ odmlčel se, aby v tichu vyzněla další sloka, písničky, co hrála pořád do kola.

You're my everything

And nothing really matters

but the love you bring

You're my everything

To see you in the morning

with those big brown eyes.

„Takhle Terku nemiluji! Vlastně ani nevím, jestli ji miluji. Chci prožít tu vášnivou spalující lásku, kdy umírám, když nejsem s ní. Kdy je mi vším a na ničem jiném než na ni nezáleží, jak zpívaj.“

„Pro mě to je iluze, něco o čem se jen tak zpívá, aby bylo o čem.“ Ale Ondřej mě neposlouchal a dál si mlel to své:

„Terka pro mě není vším, ještě mám pravidelné fotbalové zápasy, setkávání s lidmi, společnost, na tom všem mi hodně záleží. Nejvíc, ale abych prožil úplnej život! Co, co to tady vlastně meleš, že takovej cit neexistuje?! Přece by si to jen tak nevymysleli? A navíc, čím dál víc cítím, jak mi tahle velká láska schází. Vím to a musím ji najít!“

„A co Terka? Na tu se vykašleš? Je ti to jedno, co, jak jí bude?“

„Není, samozřejmě! Není mi lhostejná a nechci jí ublížit.“

„No tak tímhle ji ublížíš hodně, si piš.“

„Chápej, sakra, nechci ji ublížit víc, než je nutné. Rozejdu se s ní čestně. Nebo si myslíš, že je lepší s ni chodit dokud nenajdu tu pravou? Takhle si s ní hrát a tahat ji za nos?“

„Co ti na to říct, už to máš celé promyšlené, ani nevím, proč jsi mě volal. Chtěl jsi snad, abych ti řekl, že je to super nápad? Abych ti požehnal nebo co?“

„Myslel jsem, že mě pochopíš, že to v tobě taky zažehne ten romantickej plamen.“

You're my everything

Forever everyday I need you

close to me

You're my everything

you'll never have to worry

Never fear for I am near. 

Bezpochyby jsem prožíval své mládí v době, kdy neexistovala jistota. Lidé spolu žili a všem připadali nerozluční, slavili výročí zásnub (což byl samozřejmě důvod k oslavě), výročí svateb, slavili bronzovou, stříbrnou, zlatou a platinovou svatbu. Strávili bok po boku dvacet, třicet, padesát let a pak se něco stalo. Chlápek se zvedl od televize, sklepal brambůrky, rozlil pivo a šel si dokazovat, že na to ještě pořád má. Sbalil si nějaké mladé štíhlé tělo, kterému nechybělo daleko k dokonalosti, ale nedalo se nazvat ženou, protože to bylo jenom tělo a jako tělo ho vnímal i chlápek. Rozvedl se a začal „žít znova“. Aby si dokázal, že je to ještě pořád chlap.

Stejně tak i jistota, pár z červené knihovny, ze zasněnejch představ dvanáctiletejch holek, Ondřej a Terka, se rozešli. Bylo to smutné období, chodíval jsem utěšovat Terku, kterou to hodně zlomilo a sledoval jsem i, jak si vede Ondřej.

Ondra se za pár měsíců od rozchodu s Terkou nezměnil. Alespoň ne po fyzické stránce. Jasně, nebyl už tak úhlednej, naopak, vypadal jako by vstal z postele a rovnou šel ven a možná, že to i tak dělal. Kupodivu a k jeho klice mu i nedbalej vzhled slušel a holky lákal jako včelky na lízátko, jakoby z něj řvalo, že hledá lásku na celej život a momentálně se o něj nikdo nestará a potřebuje pomoc. V té vizáži se mísil pejsek s pochroumanou pacičkou a věčně neoholenej kovboj ze starých reklam na cigarety. V jeho hlavě se ale musely dít věci. Už si nebyl tak jistej, rychle měnil názory, začal bejt netrpělivej, všechno musel mít hned nebo radši vůbec. Jeho pověstná vyrovnanost a smířlivost vzala za své a on působil jako rozviklaná chatrč, kterou ze strany zapřeli, ale někdo šel a podporu, co mu pomáhala stát rovně, odkopl v dáli. A tak Ondřejovo psýché se naklánělo ze strany na stranu podle toho, jak vál vítr a nikdo si jim už nemohl bejt jistej a přestalo se s nim počítat a věřit mu.

O to víc se ale upnul ke svému životnímu snu, i když já bych řekl spíš chtíči, protože to byla jen další z těch nekoupitelnejch hraček, o které malé děti strašně stály a po večerech plakaly, že jim to nikdo nekoupí ani nezabalí pod stromeček. Většinou z toho vyrostly a žili spokojené životy, ale v tomhle byl Ondřej přece jenom dítětem svejch rodičů, synem, za kterejm stojí finance a kterému se plněj sny a on je zvyklej, že o co si řekne, tak to dostane. Chtěl životní lásku a nevěděl, kde jí má koupit a jestli použít kreditku nebo hotovost. Možná takovej byl vždycky, synáček, co si umanul, to měl a jen šikovně maskoval svojí nabubřelost a rozmazlenost, ptal jsem se na to Terky a ta říkala, že takovej dřív nebejval, jenže kdo ví, znáte to, jak holky vidí své lásky. Jakoby přes nějakej dalekohled nebo sklo, co propouští jen to hezké.

Ondřej si pořád do kola pouštěl tu prokletou romantickou písničku, aby nezapomněl na tu horoucí vášeň a vzájemnost, pokaždé ho nesnesitelně drala na duši, protože mu ukazovala city, které on nezažil a představoval si je v nejhezčím světle a připadaly mu tak krásná i ta horší stránka – loučení, rozchod a zlomené srdce mu přišly tak velkolepé a romantické, až skoro začal závidět Terce, to že ho milovala, a že se po rozchodu trápila.

Střídal holky jednu za druhou, daleko častěji než své ponožky, protože začal bejt línej si je měnit a s tou lenosti on sám nikdy nebojoval, to břímě na sebe brala vždycky Terka.

Zato s holkama to roztáčel jako by si každej večer vybíral v katalogu a poslíček mu je dovezl spolu s pizzou nebo čínou.

Ondřej se svým chtíčem stanul na nebezpečné hraně mezi světem úspěšnejch mužů a naprostejch gaučovejch nul a ztroskotanců v moři levného piva a krabicového vína. Záleželo, z kterého pohledu se na něj díváte, jestli z pohledu lidí, co pracují a táhnou svět k velkolepejm zítřkům, k letům na mars, bytům na měsíci, tenoučkejm televizím a dalším zázrakům viděli by jste nulu, která není schopná udržet své city na uzdě a tráví slunečné dny v důmyslné sebelítosti a patří mezi ztracené existence naposledy viděné v předklonu u nejlacinější nasávárny. Ti na tom byli psychicky stejně, taky hledali, co nemohli najít roztavené v chlastu, schované v chemickém vzorci alkoholu a mezi spárami orosenejch kočičích hlav cestou za novým dnem. Jenomže Ondra si na rozdíl od této sociální skupiny nechodil lehnout na lavičku, ale domů do teplíčka a na popíjení si nevydělával obtěžováním a prosením o drobáček, ale výběrem z bankomatu.

Zpětně si uvědomuji, že přesně v té době se z něj stalo to, co jsem v něm viděl hned v prvním okamžiku, když jsem ho spatřil – zlaté dítko v nejpohrdavějším smyslu toho slovního spojení. O co to bylo horší, že jím dlouho nebyl, že to bejval ušlechtilej kluk, kterej byl zasypán dostatkem prostředků na sebezničení, ale on z toho vycházel se ctí a bez škrábance, jako by kolem něj zářila jakási aura, která to zlé k němu nepropouštěla. Něco jako silové pole a já si uvědomil, že to opravdu tak bylo, a to silové pole ztratil, když se rozešel s Terkou.

Dlouho jsem o něm nic neslyšel ani ho neviděl, někam se zdekoval a nedal o sobě nikomu vědět, až už ti, co ho ještě měli rádi a nemohli se smířit s jeho proměnou, začali bejt nervózní a vystrašení, včetně jeho rodičů.

Já, jako jeden snad z mála, ale možná jsem si to jenom namlouval, jsem ho viděl v pravém světle, věděl jak na tom doopravdy je, že to je pořád on, ten starej dobrej kámoš, ovšem jako šílenej vědec hnanej objevem o jehož existenci se dozvěděl. S Ondřejem to mohlo dopadnout jedině dobře a nebo hodně špatně. Ke všemu mě užíraly pochybnosti. Znal jsem ho celkem dobře, ale krátkou dobu a najednou jsem si nebyl jistej jakej skutečně Ondřej je, jestli je jeho pravé já ten éterickej frajer, co má přehled a všichni si ho váží a obdivují nebo umanutej spratek, kterej si chvilku hraje divadlo o své vznešenosti, aby pak jako dětsko, co uvidí bonbon, kterej ještě neochutnal obnaží všechnu svojí podstatu.

A tehdy, když mi Ondřej poslal zprávu ať se zastavím u něj doma a Terka se ke mně to ráno v posteli přitulila, vroucně mě políbila a hladila po břichu, jak to mám rád a požádala ať mu pomůžu, že jsem na to dost dobrej v jednání s lidmi, přesně tehdy to ráno jsem si nebyl jistej, jestli je starej Ondřej jen vzpomínka a iluze, sen kterej si pár lidí o něm nechalo zdát, jestli je co zachraňovat a jaká je Ondřejova pravá nátura. Jenže jsem se v té době měl skvěle, jako nikdy předtím a znáte to, když je někdo šťastnej, tak chce dělat dobré skutky, snad se cítí dlužnej světu.

Tak jsem si na Terčinu radu oblekl starší hadry, abych Ondřejovi nepřitížil, že se mi vede dobře, a šel jsem ho navštívit.

Jeho krásnej podkrovní byt se změnil v jeskyni nějaké kromaňonce páchnoucí výčepáckým odérem, kde se mísí kyselá zasmrádlost piva s trpkou pachutí zvratek a žaludečních šťáv okořeněnou ráznou vůní otevřenejch a nedopitejch lahví s tvrdým alkoholem a dlouho nespláchnutým záchodem. Vzduchem se táhla pořád do kola jako šeptání samotného ďábla, nekonečně dlouhá píseň you are my everything, která se zabydlela v bytě a snad i kdyby se přehrávač vypnul, tak ona nezmlkne a pořád hraje dál a trýzní do zmagoření. Navíc ta lacině romantická píseň, tak hrůzně nezapadala do toho podkrovního smetiště, a v ten okamžik mě napadly dvě věci, obě trošku ironické. Prvně, že by si spíš měl dokola přehrávat písničku od Pulp, nejlíp by se hodila Mild End.

It was on the fifteenth floor, / it had a board across the door.

It took an hour / to pry it off and get inside. / It smelt as if someone had died

the living-room was full of flies, / the kitchen sink was blocked,

the bathroom sink not there at all.

A druhá věc, daleko krutější, hned jsem ji raději zapudil, že ta písnička o vášnivé lásce nakonec není tak hrozná a hnula i se mnou a před očima jsem měl úsměv Terky, a její krásné rty a oči a jak má radost a je šťastná, tančíme na to spolu na balkóně. Hned jsem si uvědomil jakej jsem hajzl, že mě to vůbec napadá tady u něj a před ním o jeho bejvalé holce a jeho snu. Jak najednou já žiji jeho sny. Uvědomil jsem si, jak je to celé zvrácené, a i když jsem si říkal „No co? On sám se toho všeho vzdal!“ tak jsem raději myslel na jiné věci.

Ondřej sebou doslova hodil o gauč, každým pohybem naznačoval, jak je všechno zbytečné a k ničemu, že ho to nebaví, jak moc je světem zhrzenej a otrávenej. Pohovka, v barvách čokoládové krávy Milky, protože kdysi bejvávala do šeda, ale Ondra v té jeho znechucené nenaplněnosti života často ulil hlt vína přímo na ten šedivej textil, někdy si snad i odpliv, když mu červené nechutnala a často byl už tak mimo, že svrhl celou láhev a to všechno ji fialově zaflekatilo.

Obličejem s naprosto ochablejmi svaly, jak to člověk dokáže, když je totálně paf nebo maximálně nespokojenej a dává to okázale najevo, s tejdenním strništěm a s pár drobky kolem brady si mě prohlížel a četl ze mě jako z knihy.

„Já vím, vím, že je to prasárna, ten gauč. Asi si říkáš, jak se mi to povedlo a že už musím na všechno srát a že jsem v příšerným stavu a blabla bla.“ Přičemž demonstrativně máchal rukou a palcem předváděl spodní čelist, jak poskakuje a tlachá.

„Ty si byl vždycky jinej, a já věřím, že mě aspoň vyslechneš, že si nemyslíš, že jsem troska. Cítil jsem z tebe, ten divnej nadhled, kterým se na svět díváš. Nejseš tady,“ a přitom ukázal na podlahu „Vždycky jsi dokázal se na věc dívat z různejch úhlů. Myslíš, že sem tak v prdeli? Přestal jsi ve mně věřit jako všichni ostatní?“

„Nevím co si mám myslet. Nemám se pořádně čeho chytit, něčeho opravdového.“

„To je dobře, aspoň si mě ještě neodsoudil. Tak teda poslouchej!“ kopl do sebe zbytek červeného rovnou z lahve. „Třeba ten gauč,“ a mocně sebou nadhodil a plácl rukama do polstrování, „ten vypadá hrozně. Jednou jsem svrhl láhev a v ten okamžik jsem to uslyšel. Takové to glo glo glo, jak víno teče. A mě se to strašně líbilo. Co to je za zvuk? Víš to? Je v tom radost? Je to radostné glo? Aspoň mi to tak nejdřív přišlo, ale jak jsem se zamyslel, tak se mi zdálo, že jsou to vzlyky, smutné glo. A tak mě to bavilo zkoumat. Jednou to bylo přátelské gloglo jako když kočka vrní, jindy nazlobené glgglg! A mě to všechno náramně uklidňovalo a odvádělo mojí mysl jinam. Stalo se to mým přítelem, kterej je vždycky naladěnej stejně jako já.“

„Takovéhle šílenosti, to seš celej ty, ale podívej se jak seš zničenej.“

„A nemám bejt? Ukazuju tím, jak moc mi chybí, jak moc strádám!“

„Kdo, kdo ti sakra chybí?“

„Láska, žena, ta vzájemnost. Víš, co jsem si uvědomil?“

„Co prosím tě?“

„Že přece jenom, nejlepší holka, kterou jsem měl byla Terka. Teď to vím a děsně mě to sere, jsem takovej blbec.“

„Tak to si piš, myslel jsem, že si z nás věděl nejlíp, jak vzácná Terka je.“

„Znáš to, když to máš, zvykneš si, až to nakonec ani nevnímáš, a jak si to měl rád zjistíš až to ztratíš.

Ale možná, že je dobře tohle všechno, všechno co sem provedl a udělal, protože jsem objevil, že ji fakt miluji a že ona je ta má láska. Teď se ji ale bojím ozvat, cítím se trapně a navíc jsme slyšel, že má nějakého přítele. Co si o tom myslíš?“

„Víš jak dlouho jsem ji uklidňoval po tom vašem rozchodu? Strašně dlouho se s tím vyrovnávala a všichni známi jí dávali do hromady jak lego, které jsi ty rozbořil. Dej jí pokoji!“

„No okej,“ hořce se usmál, „stejně jsem ti tak trošku kecal, nevím jestli ji miluji, a nevím, jestli jsem ji někdy miloval a vůbec nevím, jestli jsem někdy miloval, a jestli jsem toho vůbec schopnej. Chápeš to? Třeba jsem takovej ten chladnej chlápek, co ho všechny ženské omrzí, tak je jen tak z prdele, aby si dokázal, že jsou na vinně ony ne on, doma bude mlátit, a nic necítí, protože toho není schopnej. Chápeš to?“

„Blbost voe! Říkal si mi, že máš Terku rád, že ji nechceš ublížit. To je cit ne?!“

„No jo ale nemiluju, nejsem plnohodnotnej. Necítím největší z citů!“

„Hele, láska je obchodní artikl, kec, žvást, aby se prodaly laciné knihy, červená knihovna, a kdo to nepochopí nedospěje. Rozumíš? Nikdy to nebylo skutečný, jen se o tom píše a zpívá.“

„Myslíš? A kdo to teda vymyslel a proč?“

„Malé holčičky, co si hrajou na svatbu s panenkama…“

A najednou jsem odcházel v těch mejch starejch hadrech, které mi Terka s pečlivosti nachystala, pryč od Ondřejova baráku, a uvědomil jsem si palčivěji než kdy jindy, že jsem snad pěkně kecal o té lásce, ona asi fakt existuje, protože jsem celou dobu nemyslel na nikoho jiného než Terku. Za Ondřejem jsem se stavil, protože Terka chtěla, ne kvůli tomu, že to je můj přítel, co potřebuje pomoct.

Najednou se mi jakoby otevřely oči a já mohl pozorovat, že holky se na mě usmívají a pokukují po mě, a že já asi taky nebudu k zahození, i když mám na sobě ty starej hadry, že asi taky vypadám jako nějakej ten ledabylej frajer, že ze mě září vyrovnanost, zdravé sebevědomí a všudypřítomně nasazenej ležérní úsměv z té mé celkové pohody. A to všechno díky mé… mé milované.

A když jsem přecházel dvouproudovou silnici, kterou tehdy zdobili a ve středu ji osázeli keři, mé oči spočinuly na nedalekém květinářství. Chtěl jsem udělat Terce radost, odvděčit se jí za to všechno. Díky kytce jsem všemu přišel na kloub, a jak o mě Ondřej tvrdil, získal jsem zpět svůj nadhled, protože do té doby jsem v tom byl až po uši a prd jsem viděl.

Koupil jsem tři žluté poupata růží a jako snad odčinění, za moje zrůdné představy o mě a Terce tančící na Ondřejem objevenou písničkou nebo bůh ví proč, možná protože jsem v tom byl fakt hlouběji než po uši a chtěl jsem té mé princezně udělat radost a to, že si na ni Ondřej vzpomněl by jí radost udělalo, dal jsem Terce ty růže Ondřejovým jménem, že jí je posílá. Tehdy jsem se dozvěděl, jak to s tou láskou je. Viděl jsem to v Terčiném obličeji, kterej se v ten okamžik nějak divně rozzářil, jinak, než jsem chtěl, nějak pro mě hrůzně a vše odhalujíce. Něco podobného jsem viděl, když mi Ondra poprvé pouštěl tu jeho latinskou kletbu. Že já budu vždycky jen ten druhej.

A tak jsem najednou věděl, jak to s tou láskou je. Že já miluju Terku, a ta že je pořád zamilovaná a nikdy nezapomene na Ondru a že ten o té lásce vlastně nic neví a tápe.

Taková to byla doba, trošku neutěšená a rozháraná do všech stran, nikdo nevěděl kam dřív a co dřív a nejhorší ze všeho bylo vědět nebo tušit, že nám uniká nějaká příležitost. A tu já si fakt nikdy nechtěl nechat utéct.