Dean Lipdown

Angličan toho nejodstřednějšího kalibru. Kdybyste do společného síta umístili Deana Lipdowna, dále plastelínové postavičky Wallace a Gromita, Daniela Defoea, Paula (co nerad zvlhlé sušenky k rannímu čaji) a spolu s princem Charlesem oním sítem pořádně zatřásli, pevnou půdu pod nohama ucítí muž, jenž si svůj šálek nesladí více jak jednou kostkou cukru, sleduje dění kriketu a manželce hubuje, nepřidá-li do pudingu alespoň 3 druhy rozinek a jedlého želé.

Světec, jemuž osud předurčil cestu roubenou strastmi jak v osobním, tak i profesním životě, se narodil 16. dubna 1952 v anglické vesničce Snape. Chlapec byl častokrát nucen přihlížet rodičovským rozporům, mnohdy přiostřeným a ústícím fyzickým výbojem. (Ne, nikdo nebyl zasažen bleskem.) Spisovatel není tak naivní, aby znatelný vliv rodinného prostředí na svou tvorbu kategoricky popíral. Naopak. Vědomě svým hrdinům budoval záštitu pod křídly mírných, dobromyslných stvoření, jež bezpochyby představovala jeho drahá matka. (Snad kromě povídky When private goes public, kde jest hlavním charakterem ryze záporná postava Tomyho Jamese.) Moci se spolehnout na osoby vyhlížející zprvu slabě, avšak jejich heroická síla pramení z dobroty srdce a je oním hnacím motorech rozmetajícím mračna protivenství života.

Jeho povídky, zářivě humanistické, (přední vzor viděl v E. Hemingwayi) se těšily velké oblibě nejen mezi kolektivem střední školy, vstřícní kantoři přiložili ruku k dílu tím, že poněkud vznětlivého mládence k psaní snažně motivovali, společnými silami zajistili vydání tří tisíců kusů povídek knižně. Výtisky nesly název Give up tomorrow, a bacte mě kyjem po hlavě, zem se po nich doslova slehla. Tak byla nasměrována Lipdownova hvězdná trajektorie. „Nenapadl mě, především se neosvědčil, účinnější způsob sebeventilace,“ vyjádřil se v rozhovoru pro jeden kulturním plátek. „Zlomový okamžik pro dílo, tedy mou mentalitu a celkový pohled na svět, přišel náhle … s její smrtí.“ Necítil vyloženě nenávist vůči svému otci Gregorovi, nazvala bych to hlubokým despektem, že chlapec – dobrodruh, hledač ideálů – nemohl jakožto vidoucí vzhlížet k vlastnímu otci, protože ten přicházel v pravé poledne zajisté originálním chůzopisem, přičemž jeho pálenkový dech jej předcházel, takže nebylo třeba se doptávat odkud má namířeno a kam, najde-li kliku od dveří.

Dean vyrostl farmě, v protestantské rodině, ale nepřebýval v typicky farmářském prostředí, neboť naskytla-li se možnost zvednout kotvy a podívat se do města, kde život bujel, nečekal na jiná znamení daná shůry, popadl mladšího bratra Henryho a jelo se. Lowestoft se zdál slibným začátkem, kukátkem do života měšťanů, jež si patrně neuvědomovali skutečnost, jak snadné je vzepřít se zemské přitažlivosti a vzlétnout, avšak chyběla jim motivace a patřičná odvaha, těm zpohodlněným břicháčům, jejímž nedostatkem Dean rozhodně netrpěl. Marně nacházím správná slova, která by bez příkras i bez hlubinných rezerv vystihla umělcovo božské nadání! (Vidíte? Teď například přeháním, ač nerada. Nicméně svědomí těžko obalamutíte, i mlhavé předtuchy akce v reakci vůči vám, milí čtenáři, jsou vždy spolehlivým kontrolorem.) Inu, s Deanem byl kříž, co jeden! Celé pole jeruzalémské a každý kříž zakrvácený lítostí jedince, pozdě přemítajícího nad otázkou, zda-li mělo smysl hrát s Deanem nebezpečnou hru na kordy (brutální nadsázka). Ale jak si počínat s chlapcem vysmívajícím se autoritám, ačkoli při jeho projevu a fluidu skrytého génia by se teoreticky dal ten nešvar považovat za prominutelný? „Podívejte, paní Lipdownová. Zde. Jeho bajka o kočce a myši není v podstatě nic jiného než jinotaj současné politické situace naší země! Ten prozíravý malý chytrolín!“ (5. třída, základní škola ve Snape) A mládencův potenciál i dovednosti tvůrce dále kvetly a rozvíjely se: „Vždyť ten esej na téma Současné politické dění UK je vlastně povedenou bajkou honu kočky na myš! Ta odvaha!“ (2. semestr na Univerzitě Oxford, fakulta Exeter).

Nabízí se otázka … třeba vás napadá jiná, můžete sepsat vlastní pojednání, mile ráda si jej přečtu, ehm tedy - Kde sehnal Lipdown prostředky pro pětileté vysokoškolské studium na jedné z nejprestižnějších univerzit vůbec? Odpověď je svým způsobem jednoduchá, netrpíte-li hnidopišským detailnictvím, nejste-li zloděj soukromí pod zástěrkou badatele. (A to vy přece nejste, že ne?! Tak se uklidněte a přestaňte plácat do čela chudáka, který je vám právě po ruce.) Odpověď je taková, že žádná není. Každý ví, z jakých poměrů spisovatel vzešel. Nikdo netuší, co mu dopomohlo otevřít „červí díru a setrvat v diametrální verzi vesmíru.“ Existují plané dohady, například mnohem šílenější než vysvětlení, že se spisovateli v době nabyté plnoletosti podařilo navázat kontakt s jistým amsterdamským nakladatelem. V Nizozemsku totiž odjakživa frčí humor na téma „Utahujme si z Anglánů“ (a povolme opasky), k myšlence byl ve své mladosti Dean svolný, jakožto ke všemu vzbuzujícímu vzrušení. Svým prudkým satirickým dílem vydaným pod dosud nezjištěným pseudonymem nemohl nic ztratit, jen získat, o čemž část zaprděných Britů nepochybuje, neboť mluvím o lidech potýkajících se s fanatickým patriotismem, jenž jim v současném demokratickém režimu neustále komplikuje život, touží se o tento nešvar nezištně dělit s ostatními. No, kdo ví? Avšak mějte na paměti – jedná se o zcela nepodložené, nehmatatelné domněnky. Na předcházejících deset řádků nahlížejte prosím se značnou mírou skepse.

Život je sinusoida. Jednou jsi dole, jednou nahoře, tak je všeobecně známo. Pro Margrethe Lipdownovou, Deanovu matku, si osudná perioda nevybrala příhodnou chvíli. Promoce svého syna se nedočkala, umřela 3. října 1978. Netřeba hlouběji komentovat, jak hluboce to oba syny poznamenalo. Mladší bratr Henry, jenž zdědil vlohy technické po mužské větvi svého rodu, v té době rovněž prožíval menší krizi předstředního věku. Nabízely se otázky jako: Jak dál? Co počít s načatým životem, který nezačal zrovna nejslavněji a jen zdánlivě ústí do zdárného konce? Netušil, že za pár let se stane prosperujícím majitelem firmy vyrábějící kvalitní kolečková ložiska. Rovněž Deana situace nemohla nechat chladným, trpěl dotěrnými depresemi. „Mylně jsem se domníval, že loajalita vůči partnerovi v nesnázích se tím umocní a naše sdílená láska potvrdí hypotézy nad vše povznesených romantiků, řeči „o překonání všeho“, leč … láska si přestala hrát s kartónovými maskami a odhalila svou pravou tvář. Čas stáhnout oponu, završit tu frašku ironizující srdceryvnou scénou. Nevzpomínám na ni ve zlém, rozhodně ne. Patricia mi udělila tvrdou rychlo-lekci života, za osudný okamžik mě naučila více než za dvě léta.“ I déletrvající vztahy končí v troskách.

„A smrt nepřicházela,“ zakuckal se smíchem. Takové lidi obdivuji, houževnaté osobnosti, které ač zdá se „vyplivnuté“ z vratkého kolotoče dění, neztrácejí naději, nestanou se nedůvěřivými, zatrpklými či nadbytečnými pány existencialisty z povolání., ale za nesmlouvavě rychlé jízdy naskočí zpět na palubu. Na palubu cambridgeského rivala, kde se účastnil přednášek nejprve jako lektorův pobočník a pozorovatel, po čase coby milovaný profesor historických věd a antické literatury. Profesorovy inovující metody studia a volnomyšlenkářské počínání se však příliš nezamlouvalo pánům odshora. Nepříliš rafinovaně se jej tedy zbavili, vyjádřili svou nespokojenost, opírali se o pouhé formality, jako záminka posloužil dokonce i „nepatřičný“ způsob oblékání, atd. „Vyštvali mě, nejdříve jsem měl sto chutí táhnout onu hru dál, povolil jsem a odešel … ehm dobrovolně. Samozřejmě!“

 Odešel a zakrátko na to získal v Ipswich práci korektora časopisu Culture crossroad, později místo redaktora a recenzenta literární rubriky (na dobu dočasnou), využil nakloněného prostředí k činnosti, kterou miloval nade vše ostatní. Zde vznikly prvotiny veledíla Shadow Journey, románu protínajícího tři zimní měsíce bolestným putováním padlého samaritána, jenž se všude cítí být cizincem. „Možná mají pravdu, mí drazí odpůrci, třeba bych skutečně těch 648 stran sepsaných s veškerou svědomitostí mohl vypustit, pokud bych na začátku příběhu vysvětlil, že je chlapec sirotkem. Ale za takovými malichernostmi se nesmíte zpětně příliš otáčet.“ Ironickým posměchem vyznal hold nejediné nejmenované osobě. Uspokojivého výsledku se dopracoval roku 1988, po vydání románu se mohl psaní doživotně oddat, což by jej však úplně neuspokojovalo: „Bohu vděčím za talent, ne za píli. Ta by přišla vniveč, kdybych se zprostil profese, jaké vypětí sil jsem jí věnoval!“ Lipdown si nadále užíval vnesené sladkosti do života, odjel se svou ženou Valerií a dospívajícími dětmi Zoe a Stephanem roku 1992 do Canterbury, kde ještě před pěti lety vyučoval svůj obor. „Zestárl jsem, zkrotil svého ducha, však to dalo nějakou práci ho přesvědčit, že mi již nepřísluší šermovat se s kolegy deštníky na londýnských literárních konferencích.“ A tak neučinil. V městě stále setrvává v míru, o který bojem nemusí usilovat. Rozjímá s přivřenými víčky požitkáře, uveleben do houpacího křesla, se skleničkou ginu a perem v ruce.