|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Harlentia I - Hospoda u Tančící elfky
Autor: saphra (Občasný) - publikováno 18.3.2007 (09:58:18)
|
|  |
Déšť padal v hustých provazcích z nebe na vyprahlé ulice pouštního města. Období sucha skončilo. Přesto však s sebou nepřinášel štěstí ani život. Jeho průvodcem byl smutek, žal, ponurá atmosféra roztahovala své silné paže a objímala hliněné domy. Nutila lidi zalézat do svých obydlí a skrývat se před pohledy ostatních. Tma přišla téměř okamžitě a zatlačila světlo do vzdálených koutů. Ulice byly prázdné a tísnivé, jako celé tohle město. Ticho se vznášelo a měkkých a ohlušujících obláčcích všude kolem. I mnich by si mohl myslet, že se zachoval jako hříšník, když narušil jejich soudržnost.
Přesto se zde dala najít jedna osoba, co se snažila vzepřít větru a pokračovat dál ve své strastiplné cestě za odpočinkem. Jemný písek se proměnil v husté bláto a to obalilo nohy ve vysokých botách a lem pláště. Dokonce i on cítil tu stísněnost a chtěl odsud co nejrychleji vypadnout, jenže na ulicích nebyl nikdo, kdo by mu poradil, kam by se měl jít ubytovat, a tak bloudil ztemnělými ulicemi.
V dálce před ním se cosi barevně zalesklo. Přidal trochu do kroku a jen na krátko se zastavil, aby přečetl nezřetelná písmena na štítu, který se před ním vyloupl ze tmy. Konečně nešel to co hledal. Skrčil se, aby mohl projít dovnitř, za otevřenými dveřmi ho čekalo světlo a teplo, zdálo se ale, že ho tma nechce jen tak pustit. Měl pocit, jakoby se chtěla protlačit dovnitř s ním a chtěla tam pozhasínat všechny pochodně. Zavřel za sebou a lehce ze sebe sklepal vodu a bahno. V hospodě bylo sice světlo a teplo, ale atmosféra tam byla stejná jako venku. Muži seděli zamlkle u piva, a když se některý z nich opovážil promluvit, tak jenom šeptem. Několik unavených tváří se zvedlo od pití a udiveně si prohlížely nově příchozího. Nikdo nikdy nespatřil muže jako on, byl přibližně o tři hlavy vyšší než normální lidé a měl neuvěřitelně široká ramena. Spolu s černým cestovním pláštěm a kápí hozenou hluboko do čela budil dojem démonické bytosti z onoho světa.
Muž si toho byl dobře vědom a do poslední chvíle si vychutnával tento zvláštní pocit nadvlády nad ostatními lidmi. Pomalu kráčel k výčepu a bedlivě pozoroval ohromené a bledé tváře hostů. V duchu se tomu musel zasmát, kdyby se jen viděli. Rukama v rukavicích se opřel o pult. Teď bude to zvláštní kouzlo zlomeno. Hospodský se před ním krčil a svíral v ruce hliněný korbel, jakoby se jím chtěl ochránit proti nejhoršímu.
„Hledám nocleh a potřebuju se taky najíst a napít.“ Jeho hlas zněl normálně, byl trochu hlubší a tichý. Hospodskému se zjevně ulevilo a vrátila se mu jeho sebejistota.
„Jistě pane, jaký pokoj to bude? Máme tady obyčejné levnější pokoje, luxusní, společnou noclehárnu nebo…“
„To je jedno, vyberte mi ten, který se vám bude líbit,“ řekl muž a hodil na pult dvě zlaté mince.
„Ano pane, samozřejmě. A co si budete přát k jídlu?“ rozzářily se mužíkovi oči.
„Přines mi maso, chléb a džbán piva,“ opověděl muž. „A postarej se, ať to maso není moc propečené,“ houkl na něj ještě. Znovu se narovnal a zamířil si to k stolu u krbu, bylo tam teplo. Mohl tam v klidu jíst a nemít strach, že někdo zahlédne jeho tvář. Hostinský se skutečně postaral o to nejlepší. Maso bylo spíše jenom ohřáté a ne pečené, chléb byl teplý a měkký s křupavou kůrkou a pivo mělo říz. Takhle to měl rád.
Když dojedl, pohodlně se posadil a natáhl nohy ke krbu, šaty už mu skoro proschly. Zapálil si dýmku, zbožňoval hru proužků dýmu. Přemýšlel, kudy zítra půjde. Měl by se vyhnout lidem. Nejlepší by bylo vyjít odsud ještě před svítáním, na ulicích ještě nikdo nebude a stráže budou po noční směně ospalé. Potom by měl zamířit směrem na…
Z myšlenek ho najednou vytrhl nějaký šum. Mírně pozvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Na tvářích mužů viděl nedočkavost.
Na copak asi čekají? pomyslel si. Znenadání se ozvala odkudsi pomalá a táhla melodie. Po těle mu proběhla husí kůže. Tu melodii odněkud znal. Ze schodů naproti němu scházela pomalu žena. Byla oblečena v jednoduchých zelených šatech, které jemně vykreslovaly její ladné křivky.
Tmavé vlnité vlasy jí volně splývaly až po záda. Temně zelenýma očima se rozhlížela po místnosti, těkala nervózně očima, jakoby někoho hledala. Když její pohled padl na něj, sklonil rychle hlavu.
Žena byla velmi krásná, více ho na ní upoutaly ale její špičaté uši.
Melodie se lehce zhlasila a elfka se roztančila. Její pohyby byly nejdříve jemné, lehké a ostýchavé, hudba ale brzo zdivočela, stejně jako ona. Lehce protáčela své tělo v mnoha piruetách a různých pózách, až to bralo dech. Muž na ni zůstal hledět, naprosto očarován její krásou a nespoutaností. Zničehonic melodie ustala a elfka přestala tančit. Postavila se před pult a čekala.
Za ní se zjevil menší a tlustý muž, byl oblečen v drahých šatech.
„Vážení, právě nastala chvíle, na kterou jste všichni čekali. Tady elfka si vybere jednoho z vás, aby s ním strávila noc.“
Na to se žena pohnula a pomalým krokem procházela mezi stoly. Muži na ni toužebně hleděli a vychutnávali si každou chvilku, kterou strávila v jejich přítomnosti.
Hlavně si nevyber mě, pomyslel si muž u krbu. Jakoby elfka slyšela jeho myšlenku a naschvál ji chtěla neuposlechnout, zamířila si to rovnou jeho směrem. Cítil, jak se mu ježí chlupy a napínají svaly.
Mě ne! Žena se ale stále přibližovala. Už byla těsně u něj. Na chvilku se zastavila, jakoby se rozhodovala mezi ním a mužem který seděl poblíž. Nakonec si vybrala jej. Udělala pár kroků a sedla si mu do klína. Cítil z ní vůni šeříků. Škoda.
„Tohle jsi neměla dělat,“ zašeptal jí do ucha. Thala na něj pohlédla. Neuhnul.
„Já musela. Odnes mě prosím odsud,“ opověděla mu. Jemně kolem ní sevřel paže a lehce ji zvedl do náruče. Nevážila skoro nic. Hlavu mu opřela o hruď a zavřela oči. Muž s ní pomalu postupoval směrem k východu z hostince. Překryl ji svým pláštěm, aby jí nebyla zima, a chystal se otevřít si dveře, když se před ním zničehonic ocitl jeden muž. Mezi lidmi by ho považovali za hromotluka, ale proti němu vypadal poněkud chabě.
„Tahle není pro tebe, ale pro nás, Harlenťane!“ zařval.
„Sakra,“ uklouzlo mu.
„Skrýval jsi se dobře, ale zapomněl jsi na ocas! Polož ji na zem a jdi, zrůdo.“
„Ten mužík tam vzadu říkal, že si vybere jednoho z nás a ne jednoho z lidí. Viděl jsi někdy někoho z nás takhle zblízka, že si troufáš mi říkat zrůdo?“ jeho hlas už pozbyl veškeré lidskosti, kterou tam s takovou námahou vsazoval, byl mnohem hlubší a vrčavější, přesto ale srozumitelný.
„Viděl jsem vás už celé houfy a všichni jste stejně šerední.“
Harlenťan nečekal na další slova, zvedl pomalu ruku a shodil si kápi. Nebyla pravda, že muž viděl spousty harlenťanů. Nože, které držel, mu spadly na zem a na tváři se mu usadilo zděšení. Místo hlavy člověka na něj zírala hlava obrovské kočky. Stříbřitě bílá srst byla kolem krku naježená, dlouhé tesáky hrozivě čněly z řady vyceněných zubů. Uši byly sklopené těsně k hlavě a rudé oči se svislými zorničkami hleděly na muže se vztekem, který byl skoro hmatatelný. Harlenťan se pomalu sklonil k muži, až se ho téměř dotýkal studeným čumákem.
„Nikdy ze sebe nedělej víc, než jsi,“ zavrčel a překročil ho.
Venku už přestalo pršet. Muž si znovu přehodil kápi přes hlavu a plahočil se tmou. Bláto mu čvachtalo pod nohama a tíseň a smutek se na něj začaly znovu tlačit.
„Co jen s tebou budu dělat?“ zeptal se spíše sám sebe než elfky ve svém náručí.
„To co musíš udělat s každým z nás,“ odpověděla. Harlenťan sklopil hlavu a dál mlčenlivě pokračoval ve své chůzi. Brzy došel k městským hradbám.
„Pevně se mě chytni,“ řekl jí. Objala ho kolem krku. Muž lehce vylezl po hradební zdi na ochoz a rozhlédl se. Nikde nikdo. Opatrně ho přeběhl a na druhé straně seskočil dolů.
„Nedaleko odtud je lesík. Tam tě nechám a ty si jdi, kam chceš. Nechám ti nějaké šaty a zásoby, ale víc ode mě nečekej.“
„Tohle nechci. Chci, abys splnil svůj úkol,“ řekla elfka tiše.
„Ne.“
„Narodil jsi se pro to, abys nám dal možnost utéct, nemůžeš se tomu vzepřít.“
Muž se jí zahleděl hluboko do očí. „To nejde, rozumíš. Už mě to mučí.“
„Elfové si zvolili, že až se narodí albínský Harlenťan, bude prostředníkem pro jejich smrt. Díky tobě můžeme důstojně ukončit svůj život, když chceme.“
„Ano, ale ptal se někdo toho albína, jestli vám v tom chce pomáhat!“ řekl a sedl si na mokrou trávu.
„To bohužel ne, ale za to já už nemohu, chci jenom, abys splnil to, co máš.“
„Proč chce někdo jako ty zemřít? Jsi mladá a zdravá. Proč se nevrátit ke svým?“
„Čekám dítě s jedním z těch parchantů z hospody. Jako půlelf by mělo krutý život, a to nechci.“
„Nejsem si jistý, jestli to dokážu.“
„Já věřím, že ano,“ řekla a uvolnila se v jeho náruči. Muž zíral na její jemnou a krásnou tvář. Proč se někdo musí narodit jako posel smrti? Proč si to nemůže zvolit, jestli chce? Copak může za to, že je albín? Položil ruce pomalu na její štíhlý krk a rychle trhl. Vzduch prořízlo hlasité křupnutí. Nenáviděl ten zvuk. Elfka byla nehybná. Položil ji na trávu a nechal ji tam ležet. Zvedl se a znovu se vydal na svou cestu. Začalo znova pršet a ponurá nálada se rozšířila i za hranice mlhy. Z malých louží se staly jarní říčky a unášely s sebou vše, co jim cestou přišlo do cesty. Kéž by mohly odplavit i jeho vzpomínky…
|
|
|
