|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Harlentia II - Stříbrný květ Autor: saphra (Občasný) - publikováno 20.3.2007 (10:22:22)
|
| |
Miloval hru proužků dýmu. Lehký tanec šedých křivek v jiskřivém nočním vzduchu. Pozorně sledoval jejich pohyb a byl fascinován tvary, jež vytvářely. Vzbuzovalo to v něm vzpomínky. Vzpomínky na domov. Tolik vzdálený a přesto tak blízký. Zvedl ruku a podíval se na malý stříbrný amulet. Na jemném řetízku ze stříbrných oček visela umně tepaná květina. Její okvětní plátky se vlnily a kroutily, jakoby se právě rozvíjelo čerstvě narozené poupě. Svit hvězd a měsíce se odrážel od dokonalých tvarů. Náhle se v něm vzedmul smutek a žal. Kdysi jej dostal od ženy, kterou velice miloval. Snad tak moc, jak nikdy nemiloval, snad tak, jak už nikdy milovat nebude. Věděl, že ji už nikdy neuvidí. Věděl, že to není možné, a přesto toužil znovu zahlédnout její oči, pohladit tu hezkou tvář, polaskat její dlouhé černé vlasy. Ale věděl, že nemůže. Ta žena byla dávno mrtvá. Náhle se po mýtině, na níž odpočíval, rozlilo světlo. Noc byla jasná a vzduch voněl jasmínem. A on byl zase zpět. O tolik let se vrátil. A vzpomínal, vzpomínal na to, jak ji poprvé uviděl. Cesta byla jen pouhou nezřetelnou stezkou vyšlapanou lehkýma nohama do měkké trávy. On ji ale neviděl, spíš ji sledoval po čichu. Snažil se nemyslet na dotěrný pach vlastní krve z ran, které utržil. Sledoval stopu jasmínu. Doufal, že na konci cesty najde pomoc. Věděl, že jeho naděje je zbytečná, elfové mu nikdy nepomohli a asi ani nepomohou. Přesto doufal. Cítil, že zranění jsou vážná, a potřeboval ošetřit. Už dva dny beze spánku a bez jídla bloudil zeleným hájem a sledoval ztrácející se vůni. Země byla skvrnitá jako kůže grošáka. Světélka propouštěná listovím si navzájem hrála na trávě a mechu. Znenadání se před ním ozval hlas. Ženský, jemný a zvonivý. Připomínal mu zvuk potůčku. Zoufale se chytil jediné nabízené šance na přežití a zrychlil krok. Přitáhl si plášť blíže k tělu. I když byl horký letní den, s jeho mohutným tělem lomcovala zimnice. Ztěžklé nohy ho dovedly na malou mýtinku. Vůně jasmínu zesílila a v dálce na druhé straně zahlédl pohyb. Nesměle se vydal tím směrem. „Pomozte mi, prosím.“ Zašeptal. Už se ani nesnažil, aby jeho hlas zněl lidsky. Na tom už nezáleželo. Další pohyb ho donutil zbystřit. Tmavý plášť se rýsoval na pozadí zelenkavých stínů lesa. Pak jeho zamlžené mysli došlo, že ten krásný ženský hlas nemluví, nezpívá, ale křičí o pomoc. Z posledních sil a zoufale tasil malou skrytou dýku. Ta jediná mu zůstala po nedávném boji. Jasně si uvědomoval, že proti muži v plášti měl výhodu velikosti, síly a dokonce i rychlosti. Nebyl si ale jistý, jaké budou jeho reakce oslabené zraněními. Trvalo mu snad věčnost, než se připlížil k muži zezadu. Lehce ale přesto a vypětím sil ho popadl za krk a zvedl ho. Otočil ho tváří k sobě, aby viděl oči provinilce. Ze zjizvené snědé tváře se na něj šklebila dvě malá očka podlitá krví. Usměv zkažených zubů ho dokonale popudil. Muž se snažil bránit, ale proti zásahu dýky do srdce nemohl nic udělat. Rantja potom muže pustil a pohlédl na ženu ležící na zemi. Její šaty byly roztržené a odhalovaly napjaté tělo. Rád by jí zvedl a zeptal se jí, jestli je v pořádku, ale na to už neměl sílu. Nohy se mu podlomily, plášť se rozevřel a odhalil zkrvavenou kazajku. Pak dopadl na měkkou trávu vedle ní. „Pomozte…“ vydechl.
Teplý paprsek ho lechtal po tváři. Nechtělo se mu otvírat oči. Spánek byl tak příjemný. Pak ho ale zaplavila vůně jasmínu. Zhluboka se nadechl a zavětřil tak, že se mu zachvěly vousky a nakrabatil čenich. „Díky bohům! Už jsem měla strach, že se neproberete,“ hlas byl měkký a jemný. To ho nakonec donutilo otevřít slepené oči. Ihned věděl, že na tu tvář nikdy nezapomene. Zpod černých řas na něj hleděly zelené, vlídné oči. Plné rty se na něj lehce usmívaly. Pleť byla jasná a bílá jako sníh. Její obličej byl krásný, rámovaný dlouhými tmavými vlasy. Přesto celkový dojem kazila jizva táhnoucí se po skráni. „Já si to myslel také.“ Zašeptal a snažil se posadit. Nebránila mu v tom, věděla, že jej bolest vrátí k původní poloze. „Ta zranění vám dokážu vyléčit. Ne ale tak rychle, jak jste na to zvyklý. Neovládám vaše umění léčení.“ „Jak dlouho jsem vlastně spal?“ snažil se Rantja ignorovat bolest v žebrech. „Dva dny a dvě noci.“ Odpověděla a pousmála se. „Copak?“ zeptal se. Tázavě se na něj zadívala. „Proč se smějete?“ vysvětlil. „Nikdy bych nečekala, že mým zachráncem bude někdo jako vy.“ Pohlédla na jeho kočičí tvář. Bílá srst se leskla v ranním slunci a rudé oči se chvilku tvářily zmateně. Pak se ale pousmál a odhalil dlouhé ostré špičáky. „Totéž můžu říct já o vás,“ oplatil jí narážku a ukázal na její špičaté uši. „Mám hlad.“ Vzpomněl si najednou. „Myslela jsem na to, ale je mi líto, maso nemám. Nejím ho a zabít některého z těch tvorů v lese bych nemohla,“ posmutněla náhle. Pak se natáhla k stolku a podala mu mísu s ovocem, zeleninou a ještě nějakou kaší. „Tohle vám bude muset stačit.“ Zasmála se jeho zklamanému výrazu.
Rantja si nepamatoval, kolik času strávil v Dornathu, v pohraničí velkého elfího lesa. Pamatoval si na spoustu dní, kdy se procházeli zeleným příkrovem a rozmlouvali spolu. Na dny plné teplého slunečního světla a vůně jasmínu. Na bolest zraněného těla docela zapomněl a plně se věnoval elfce. Vzpomínal si na Kaiřin smích a úsměv. Na její zvonivý hlas a jiskru v očích. Na to, že ji elfové vyhnali kvůli tušené zradě, díky níž do jejich zemí vtrhla válka a z níž si Kaira odnesla svou jizvu. Znovu si potáhl z dýmky. Vždy litoval, že nedokázal vyfukovat kroužky, ale to bylo jedno. Pozoroval dým, nechal se znovu ukolébat myšlenkami na ni. Uzdravil se rychle, ale přesto zůstal a vychutnával si odpočinek. Klid, který nezažil spoustu let. Po jeho zotavení mu darovala meč. Lehký dlouhý dvouruční meč, jenž kdysi nosívala do boje ona. Řekla mu tehdy, že ho bude potřebovat více než ona. Pak ho každé ráno pozorovala při cvičení s novou zbraní. Snažil se rozhýbat ztuhlé tělo. Několik rán ho nechala jen tak. Pak k němu přistoupila. „Vím, že jsi dobrý bojovník, ale dovol mi ti poradit.“ Svolil. S nenucenou lehkostí vzala meč a předvedla mu několik výpadů. Postupně ho učila, jak být hbitější a rychlejší. Ukázala mu, jak snadno odrazit i silný útok. Spoustu z toho, co znal, měl od ní. A několikrát mu to zachránilo i život. Vděčil jí za mnoho a litoval, že jí to nemůže oplatit. Ona mu ale řekla, že už pouhou svou přítomností, jí splácí víc než dostatečně svůj dluh. Žila sama a společnost někoho, s kým mohla rozmlouvat, jí byla vzácná. Nechtěl odejít. Nikdy. Miloval to místo. Miloval ji. A mrzelo ho, že jí to nestihl nikdy říct. Obláčky kouře se rozvířily prudkým výdechem. Ten večer k nim vtrhli. Bylo jich asi šest, možná sedm. Měli pochodně a zbraně. Rantja okamžitě popadl svůj meč. První dva zdolal lehce, ostatní ho ale vylákali ven před dům. Nevěděl, jak dlouho bojoval, možná chvilku, možná pár hodin. Když padl poslední z útočníku, otočil se. Ustrnul na místě, když uviděl, že dům je v plamenech. Jeho dlouhé zářící paže objímaly dřevěné stěny a střechu. Těkal rudýma očima po louce kolem, ale Kaira nikde nebyla. Okamžitě odhodil zbraň a vběhl do domu. Rozhlížel se a plameny zraňovaly jeho kůži a oči. Nedbal toho a hledal dál. Pak si povšiml postavy na zemi a poklekl k ní. Kaira byla přimáčknutá jedním trámem ke kamenné podlaze. S vypětím všech sil se do něj zapřel. Cítil, jak mu žhavé uhlíky spalují ruce. Nakonec se mu ho povedlo odhodit a vysvobodit ji. Vzal ji do náruče a rychle vyběhl ven z domu. Pak ji položil na trávu a objal ji. Pomalu otevřela oči a zadívala se na něj. Z jejího pohledu čišel smutek a bolest. „Rantjo…“ „Nemluv. Neunavuj se zbytečně. Někoho najdu….“ „Nikdo nepomůže. Ne mně, Rantjo. Nemá to smysl. Má zranění jsou vážná.“ Uhýbal před jejím neúprosným pohledem. Ne! Takhle to přece nesmí skončit. Sevřela jeho dlaň. „Chci, abys věděl, že tě miluji a že to tak bude navždy.“ Zašeptala. Než jí ale stačil odpovědět, než stačil cokoliv udělat, zavřela oči. Cítil, že nedýchá, neslyšel její srdce. Sevřel ji ještě pevněji. Nedokázal připustit, že… že… Jeho řev pronikl chladnou nocí jako nůž. Všichni tvorové v lese se zastavili a zaposlouchali se do smutku a zoufalství, jež v sobě nesl. Všichni do jednoho sklopili pohled k zemi a život se nakratičko zastavil. Rantja nevěděl, jak dlouho tam seděl a objímal její křehké, zpřelámané tělo. Nedokázal se od ní hnout, odejít. Věděl, že jednou zapomene. Že bolest vybledne stejně jako její tvář ve vzpomínkách. Nedokázal ale opustit toto místo, nedokázal opustit ji. A tím jenom prodlužoval své utrpení. Pak ale, vyčerpáním a hladem, usnul v jejím nehybném náručí. Když se pak probral, zadíval se do sevřené dlaně. Svíral to tak pevně, že se mu to zarývalo do kůže. Byl to malý stříbrný medailon ve tvaru poupěte. Odevzdaně si jej pověsil na krk a zvedl její tělo. V jeskyni pod travnatým svahem ji uložil na lůžko z vřesu. Pak odešel a nikdy se nevrátil… Dýmka zhasla. Ve vzduchu se zavlnil poslední proužek kouře a následně zmizel. Je čas jít. Jít dál. Rantja si zavěsil přívěšek na krk a zvedl se. Na východě začalo svítat. Po lesklé srsti mu stekla jediná slza. Sevřel amulet pevněji a vykročil na další cestu. Na cestu do Dornathu…
|
|
|