Vidím,


jak stromy se snoubí s oblohou.


Dotýkají se svých listů jako by zapoměly,


že tu stojí od nepaměti.


Posílají mi pozdrav.


Tichý lístek krouží nad hlavou,


padá,


a dopadem tiše zašustí.


Slyším ho,


napravo,


těsně vedle hlavy,


ale očima tam nedosáhnu.


Chvíli mi to vadí,


ale pak...


Dýchám dech tohoto krásného poledne.


Voní,


voní létem rozprostřeným paloukem květin.


Když vytočím oči jednu vidím,


žlutá, střapatá


pampeliška.


Vidím také,


jak se od lesa u něhož spím


rozbíhá do kopce louka posetá barvou celé palety


a nad ní v náhlém rozkvětu stojí


chemička.


Dost však bylo krásy,


musím vstát,


poznám to,


i na pokraji svého bytí,


přitlačen k jedovaté hlíně.


.....


Ech,


nejde to. 

J&K