Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 23.4.
Vojtěch
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
TMG: Když život nedá na vybranou
Autor: Mia&Ronya (Občasný) - publikováno 13.4.2007 (19:52:33)

Dřív nebo později by k tomu stejně došlo

Před chvílí jsem se vrátil od mámy. Nebylo pro mě jednoduchý, vidět ji  naposledy. Snažil jsem se, aby moje „mami, jsem smutnej, pojď mě obejmout“ neprokoukla. Vím, že ona bude smutná mnohem víc a já ji už nebudu moct obejmout. Ale ona to i tak  ze všech lidí pochopí nejlíp. Ona to totiž zažila se mnou. Možná mi i poděkuješ, maminko moje. Stačí si vzpomenout...

 

            Vojta otevřel dveře od svého mládeneckého bytu, sundal si bundu a zul boty. Zastavil se uprostřed předsíně a prohlížel si ji. Snažil se zapamatovat si to tu, přesný vzor toho odporného karcinogenního PVC, zažloutlou barvu stěn a velikost skříně s venkovním oblečením. Prošel přes kuchyň do obýváku a proceduru zkoumání opakoval. Pousmál se tomu, že by se jeho matka rozčilovala nad neutřeným prachem na televizní obrazovce, vzal nějaký pohozený kus oblečení a setřel ji. Pak už přešel k plánu a posadil se k počítači. Zodpovědně zkontroloval, jestli svému zaměstnavateli odeslal všechny reklamní výtvory. A pak si otevřel dokument.

 

Pokusil jsem se s každým rozloučit tak, jak by se mi to líbilo. Prostě všemu udělat takový ten milý, ideální, možná i romantický konec, abych neměl pocit, že něco zůstalo nevyřešený. Třeba jsem byl za tetou v práci v nemocnici, vyzpovídala se mi z těch problémů, co má s jejím chlapem a já jsem jí v tý příležitosti ukradl z lékárny tu znecitlivující mast. Asi po pěti letech jsem jí i dal pusu na rozloučenou. Dál jsem napsal šéfovi kontakt na kluka, co mě s radostí zastoupí. A druhé tetě jsem dojel pro dvojitou dávku benzínu, aby s tím hned pozítří Mikyho neotravovala. S Miou…

 

            Se mnou se rozloučil symbolickým gestem. Přesvědčil mě k dalšímu focení a dotáhl mě do jakéhosi ateliéru. Řekl, že chce zkusit umělečtější fotografie, než jsou ty z travnaté země u živoucího jezírka, a  že by si moc rád hrál s osvětlením. Překvapivě zavedl téma na svého otce. Vypravoval mi všechno naprosto podrobně, popisoval otce a svěřoval se i s tím, jaké rozhovory mezi otcem a matkou slyšel, ale slyšet je neměl. Například, jak matka otce přemlouvala, ať je silný a říkala: „ještě tu se mnou a s Vojtou zůstaň.“ Prosila ho, aby se nevzdával, aby prošel několika operacemi a jinými způsoby léčby a chodil k expertům. A přitom viděla, jak trpí a přeje si zemřít. Říkal, že když zprvu slýchával obdobné rozpravy, utíkal z domu a do všeho mlátil. A později plakal. Povídal mi o otcově pohřbu. Tenkrát mu neznámá příčina v pláči zabraňovala, zato byl nesmírně naštvaný, cítil se ukřivděně a dodnes ho to mrzí. Ale po tom, co dospěl, si uvědomil, že se svým otcem se rozloučil se slzami již dávno před pohřbem. Vysvětlil si to tak, že muž, kterého pohřbívali, již nebyl jeho otec, bylo to tělo zdevastovaného muže, jehož jediným přáním bylo, aby si ho lidé pamatovali jako zdravého, energického a rozhodného otce.

Se mnou se mu také podařilo uskutečnit ten poslední utěšující kontakt. Chtěl objetí.

 

Miky, ty mi to nikdy neodpustíš a já budu pro tohle trpět i po smrti. S tebou to nešlo, nevěděl jsem, co mám dělat. Když jsem tě viděl naposledy, když jsem odcházel, brečel jsem jak malý dítě. Obejmout tebe by nebylo jednoduchý ani kdybych byl ženská, jen si to přiznej. Ale zrovna nedávno jsem ti radil, aby sis nepřipouštěl konce. Tak si na to vzpomeň, poslední, co jsem ti řekl, bylo něco jako „měj se“. Vím, že to celý kazím tím, že se tohle všechno dozvíš jako první. Ale Miky, nemohl bych to nechat na mámě, to přeci nejde! Rozhodl jsem, že to budeš ty a možná dělám chybu, když vím, že na ten pohled nikdy nezapomeneš. Viděl jsem podobný a dodnes ho nezapomněl…

 

            Hlavu měl v schovanou dlaních a pokoušel se ustát další prudkou bolest, která na něj zaútočila již poněkolikáté za dobu, kdy psal svůj dopis. Bál se, že to nezvládne, že nedokončí poslední část svého plánu, že se mu nepodaří loučení. Když si po několika minutách vzal analgetikum, jež mu poskytli na onkologické klinice, sugeroval si dokola větu: nesmíš usnout, nesmíš usnout, nesmíš usnout…

 

Nečekal jsem nic pozitivního, ale doufal jsem, že se pletu. Bylo to  největší sebezapření tam jít. Po nějakém čase by mě ale stejně odvezli sanitou do nemocnice v záchvatu jako otce. Takhle jsem si v klidu poležel na magnetický rezonanci, a pak se už jen oni snažili chovat soucitně a já statečně zadržoval pláč. Poslali mě urgentně na onkologii. Je zvláštní pocit vědět, že máte nádor na mozku. Všichni se toho obávají a já ho mám a musím se s ním vypořádat. Ani jsem toho doktora moc neposlouchal, říkal něco o zrakovém centru, jako to měl táta, a že to prý roste rychle. Nařídil jsem mu, ať je přesnej a hezky mi vylíčí všecko, co mě čeká. Ti, co znali otce, to ví. Bolesti hlavy, který už mám, bolesti očí a dočasné ztráty zraku, kterých se naštěstí nedočkám, ztráta vědomí, absolutní slepota, možná i nějaká mentalita. Amnézie… nic z toho, sakra, nechci! Tak si zkuste uvědomit, že to zažíváte, ostatní se na vás dívají a vy to dovolíte! Nechali byste si to líbit? Já ne, já na to tady seru. Dělám si odteď celoživotní prázdniny.

 

„Pane Pražáku, je mi to líto, ale ve vašem případě nepomůže operativní řešení, lépe řečeno, není možné ho vykonat, aniž bychom nepoškodili ostatní části mozku. Samozřejmě můžeme vyzkoušet chemoterapii či ozařování, ale i tady je složitá otázka pro a proti.“ Nechal jsem ho mi všechna ta pro a proti vyjmenovat. Byl bych rád, kdybyste za ním někdo šel, on vám určitě potvrdí, že jsem na tom teď daleko líp. Chci si být jistý, že moje jednání berete za moje absolutně racionální rozhodnutí, neudělal jsem to ve splínu a ani v depresi. Je to tak, jak jsem to chtěl.

 

            Dopsal první část a uchýlil se k příjemnější záležitosti. Slíbil si, že si musí naposled zahrát na bicí. Bylo jasné, že mu každý úder do bubnů činel či perkusí bude prohlubovat bolest. Přesně tak, jak se dělo poslední měsíc na zkouškách, a díky tomu si na to stihl zvyknout a korigovat vnímání pronikavého zvuku, který slyšel.

            Začal s něčím pomalým, jako to dělával vždycky, aby se postupně přizpůsobil. Téměř vždycky, když doma trénoval a věděl, že jsou sousedi na dovolené, kontroloval jestli neklesá jeho dosavadní rekord v úderech do kopáku za minutu. Tradičně se pohyboval okolo dvanácti set, v poslední době ale kvůli nemoci jeho výkon klesal. Do posledního pokusu dal všechno, aby se mohl uspokojit s tím, že se vrátil do své kondice. Aby mohl jako poslední údaj v zápisníku schopného bubeníka zaznamenat rekord o počtu úderů ze všech nejvyšší. Když hleděl na výsledek v počítadle, málem se mu zamotala hlava. Nečekal by lepší výsledek v indispozici. Přemýšlel, že se technika spletla, nevěřil si. A když se pak ze svého sedátka pokusil postavit na nohy, neudržely ho. Spadl. Pomocí rukou se posadil ke zdi a rozesmál se. V takové míře své kotníky ještě nikdy nevyčerpal, po čtrnácti stech úderech není divu, že poslušně nechtěly nosit Vojtovu váhu a část opěrné soustavy zklamala.

 

Mám přibližně deset hodin. Mám na programu několik hodin poslouchání veškeré hudby, která je pro mě důležitá. Je toho asi pět giga, tak doufám, že to stihnu. Kdyby tak neexistovala repetice…

 

            Posadil se do pohodlného křesla uprostřed pokoje, vzal si ovladač k přehrávací aparatuře a zamknul se na dlouhou dobu do světa hudby. Každou píseň vnímal a uznal, že je zvláštní, slyšet je posledněkrát.

 

Právě jsem si poprvé v životě objednal pizzu do bytu. Ten poslíček byl takový malý, řekl bych sedmnáctiletý kluk, to už v takovém věku se smí pracovat jako dovozce pizz na motorce? To kdybych věděl, tak tam jdu v sedmnácti makat… Ta pizza je moc dobrá, kupodivu jsem lepší neměl ani v Itálii.

 

            Když dojedl pizzu, vzal si další prášek proti bolestem hlavy a na chvilku se zas zaposlouchal do hudby. V hlavě se mu mezitím tvořil scénář k následujícímu úkonu. Zapojil skype mikrofon do počítače a nahrával svůj hlas: „Hovoří k vám Vojta Pražák,“ rozesmál se. „Ale no tak, rozhodl jsem se k vám i mluvit, bude to takové zpestření, protože jsem zjistil, že i když mám do konce života přibližně šest a půl hodiny, docela dost se nudím…“ Namluvil třicet minut dlouhý záznam a uložil jej na plochu, jako Vzpomínka na Vojtíška.mp3.

 

Měl bych pokročit, abych na něco nezapomněl. Bude to možná pro někoho z vás těžký udělat, ale je to pro mě důležitý. NAPIŠTĚ DO FRANCIE! Magda čeká můj mail minimálně jedenkrát do měsíce. Napište jí, prosím vás, mým jménem. Nikdy v životě už nebudeme mít možnost se vidět, ona v té Francii už zůstane navždy a já za ní nepojedu, nejsem sebedestruktér  (ha, ha). Můžete jí kdokoliv psát mým jménem a pokud možno i mým jazykem donekonečna, ona bude ráda a já budu rád mnohem víc. Miky, ty na ní máš mail, prosím… a na svém e-mailu máš, Miky, i moje heslo do mojí schránky.

Mimochodem, někdy po převratu by vám poštou měly dorazit osobní dopisy. Mikymu, Mie, mamince – teď jsem si uvědomil, že jste všichni od M.

Jdu se připravit…

 

            Stál v obýváku a rozhlížel se jako prve v předsíni. Měl zde stylovou starodávnou sedačku, kterou si před lety vyhlédl v učebnici dějepisu, situovanou na levou stranu zdi z pohledu k oknům, u ní stál konferenční stolek a naproti němu stolek s televizí. V jednom rohu naproti oken, byl počítač, poblíž kterého trávil většinu svého zbylého času. Vprostředku bylo kulaté křeslo, na nějž nedal nikdy dopustit. Ani Miky si na něm neposeděl. Vojta se dlouho rozhodoval, kam umístí své tělo. Nešťastně potřásl hlavou a vrhl se ke klávesnici.

 

Michale, promiň, promiň mi to, teď už to ale nejde změnit, vím, že ráno přijdeš a najdeš mě tu. Ale já s tím něco udělám, nějak to skryju, seženu něco, abys na první pohled neviděl ten nepořádek…

 

Hledal všude po bytě nějakou, nejlépe, savou černou látku větších rozměrů, aby si jí podložil ruce. Někde v kumbálu našel starou deku z jemného a pružného materiálu. Podivil se, že ji nepoužíval, byla na dotek příjemná. Pro tento okamžik absolutně vyhovující a příhodná. Pohodil ji na sedačku v obýváku a začal pociťovat první náznaky nervozity. Ne pro strach ze smrti, ale pro strach, že mu to nevyjde, že mu to jeho blízcí budou zazlívat, že mu to Miky neodpustí. Zdálo se mu, že začíná mít první náznaky ztráty zraku. Mlžil se mu pohled a občas se zahýbal prudce dopředu a dozadu. Jako při zemětřesení. A bral to jako magický popud k uskutečnění činu. Pomyslel i na to, že by celý proces zastavil třeba jedním telefonátem „Miky, pojď se koukat na Terminátora“ a odložil ho o týden, zjistil, že je to zbytečné, že už všechno udělal, a teď je ta správní chvíle.

Vzal si další svůj utlumující lék a čekal, až příznaky rakoviny poleví.

 

Zbývá už jen několik krátkých chvilek do sevření neznámé moci na mým tělem. Do procitnutí sebe sama a do absolutní jistoty toho, zda existuje nebe nade mnou, a také do zjištění rizik cizích ztrát, které jsou nepříjemné, ale nevyhnutelné, nutné. V prostoru mezi životem a smrtí se má v životě člověk ocitnout. A kolikrát?! Jen jedinkrát to nestačí. A pak lidé tápou, jakým směrem se mají vydat a získat tak očekávané uspokojení. Ale nikdo z lidí neví, proč se pro to bije, pro co doopravdy se bije. Proč je osud pokouší. A proč mu pro to polevuje mysl zbavená myšlenek.

Už z toho blázním, prosím, dovolte mi odejít. Držíte mě tu, ani o tom nevíte - možná. Lidskost a slabost se totiž vždycky projeví. Jistě. Přátelství je nade vše, ale podržet v nesnázích jest občas více než nemožné. A pak samota se ukáže nebo se jí i povede zahnat, neboť sám člověk, je schopný všeho, jak jsem zjistil.

Miky, nikdy ti nepřestanu být dlužný, snad jen, kdyby ti to vyšlo s Miou... Oba jste poslední kapitola mýho života a vím, že ani jeden z vás na mě nezapomene. Miluji vás, mami a tati.

Jsem už unavený, chce se mi spát.

Kromě hlavy mě už nic nebude bolet…

Dobrou noc

Vojta Pražák, 04:29, 11. 2. 2010

 

Zadal dokument vytisknout a pak za hluku tiskárny klepal nervózně prsty o dřevěnou desku stolu a pohvizdoval si zamyšleně veselou melodii. S dvěma čerstvě vytištěnými listy papíru prošel obývák a rozhodoval se, kam je umístí. Volně je položil do svého křesla, na tmavě modrém povrchu se dvě bílé stránky vyjímaly výrazně. Posilnil se dnešním prvním lokem z čisté vodky a otevřel zásuvku u počítačového stolu. Vyňal z ní tubu se znecitlivující mastí a malý, uzounký, blyštivý nožík, velice podobný skalpelu. Vzhlédl k hodinám a spočítal si čas. Chvilku zvažoval, kam to jen schoval tu důležitou černou látku, prošel celým bytem, až ji našel na sedačce. Ledabyle ji složil a dal půl metru od svého křesla. Tubu i s nožíkem pohodil na deku a klekl si vedle, vtom rychle vstal a doběhl si do své postele pro menší polštářek, aby se mu usínalo pohodlně. Sedl si zpátky a se značnou pečlivostí si pomazal obě zápěstí silnou vrstvou masti. Prohlížel si svůj žilní systém a pokojně čekal až přestane cítil svůj vlastní dotek. Netrvalo to nijak dlouho, po chvíli si mohl být jistý, že ho opravdu nic než hlava bolet nebude. Kdyby váhal, neprovedl by to, ale jeho úmysl i příčina byly pro něj zcela přesvědčující. Nepotřeboval k tomu ani alkohol. Nad změtí černé bavlny si rozřízl nejprve část levého zápěstí, rozvážně, aby nepřeřízl i šlachy. Hleděl na tmavě červenou, hustou tekutinu intenzivně stékající kamsi do černého neviditelna a možnost couvnout ho rozhodně nenapadala. Již raněnou rukou přeřízl celé zápěstí pravé a řez ještě zkopíroval poblíž. Lehce obě ruce uložil na černou látku vnitřkem dlaně nahoru, aby nezabraňoval průtoku, loktem si posunul polštářek pod hlavu a se splněným cílem se uložil v poloze na boku k vysvobozujícímu spánku. O bolesti nepřemýšlel, teď už ne. Ani tu příšernou zimu, která ho občas nutila se zatřást, si nepřipouštěl. Měl moře času do doby, kdy upadne do bezvědomí a tento okamžik věnoval příjemnějšímu konání.

Měl ve svém životě spoustu snů. Chtěl zveřejnit svůj rekord. Chtěl zažít pořádné turné, chtěl zažít kousek toho byznysového zmatku. Přese všechny řeči, chtěl navštívit Magdu a jejího přítele. Přál si uskutečnit výstavu svých fotografií. Toužil i po rodině. Sám byl jedináček a tak si vždycky plánoval milion dětí. Chtěl v důchodu tlachat o starých časech, vypravovat vnoučatům. A bylo pro něj teď neuvěřitelně jednoduché si to všechno představit, fantazírovat. V polovědomí se mu jeho fantazie promítly do polovičního snu, který člověk nerozezná se jsoucnem a vnímá ho jako naprosto reálný, uskutečněný, pravdivý element života. Zjistí, že snil až ve chvíli, kdy se probudí. Avšak Vojta se už nikdy neprobudil…



Poznámky k tomuto příspěvku
celulosa (Občasný) - 13.4.2007 > to je perfektní,ještě bych to zdokonalil nahráním toho záznamu v MP3, však něco vymyslíš
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Bunny (Občasný) - 16.4.2007 > Opravdu bomba!
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 19.4.2007 >

špatné to rozhodně není, nicméně jako něco perfektního nebo bomba mi to opravdu nepřipadá - téma sebevražda opravdu není žádná bomba, i když je to umístěné do roku 2010 (proč???? - v roce 2010 nebudou žádné koupelny? pokud opravdu nechtěl dělat někomu potíže s uklízením, měl si podřezat žíly ve vaně, tak jako to udělalo spousta jeho předchůdců.... uklízení je pak snazší, než čištění nasáklého koberce... .-))

 


Body: 4
<reagovat 
Mia&Ronya (Občasný) - 19.4.2007 >

Děkuji moc za pochvaly :) Když jsem tuhle část napsala, brečela jsem u toho..., ale pak jsem měla pocit, že je to špatný - nedostatečně citové či dojemné. Takže dík za větší jistotu :)

 

Quotidiana: téma sebevražda - bohužel to patří do příběhu (The Midnight Garbage - poměrně rozsáhlé, toto jsou 3 stránky z 370ti), jak píši v úvodu, není to nějaká specializace. Vojta zkrátka měl zemřít vlastní rukou. Rok 2010 - příběh je pseudoautobiografií, dá se říct, že spolu s Ronyou píšeme to, "co bychom rády zažily." (Ale nemůžeme psát jen o příjemném). Má se to odehrát v mých dvaceti letech - teď je mi 17, tudíž rok 2010 :) A s tou koupelnou - máš pravdu, zřejmě to Vojtovi nedošlo nebo má sprchový kout a nerad by usínal nepohodlně, nechtěl to tak... Mně by se taky nelíbilo, kdyby ho Miky našel v koupelně. Navíc má Vojta doma plovoucí podlahu. Ať by se zabil, jak by se zabil, nevypadalo by to hezky, nešlo ani tak o uklízení, jako o pohled na mrtvého Vojtu a krev. Jsem ráda, že jsem tohle mohla vysvětlit. Díky za kritiku, je na místě :) a i takového bodování si vážím s mým sebevědomím...

 

Mia


<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter