Přemýšlím o příčinách neúspěchu na nedávno skončeném mistrovství světa v hokeji v Moskvě. Přiměly mě k tomu debaty, které se rozvinuly na všech úrovních, mezi lidmi, co mnohdy ani tento národní sport běžně nesledují. Teď ovšem jsou to ti praví, jejich mínění je třeba brát nesmírně vážně.

Ale převážně vážně.

Příčina první: trenér. Švagr povídá, že Lojza H. tam nemá, co dělat, kam přišel, dokurvil mančaft /napadají mě Vítkovice, které dotáhl do finále ligy/, ještě nic nedokázal. Asi by se mu líbil Růžičkův klan, co nechal propadnout osmnáctku do B skupiny, historický neúspěch. Já ovšem pravím, že dokázal mnoho. Za necelé dva roky, co je u nároďáku přivezl bronzové medaile ze zimní olympiády a stříbro z MS. To je málo? Podotýkám, že soutěž Euro-hockey-tour neuznávám, nevím k čemu a komu slouží.

Příčina druhá: hráči. Že se jim nechce reprezentovat je známá věc /fotbalisté to řeší přizváním kurev na reprezentační srazy/, od mládežníků jsou k tomu vychováváni, vždyť sotva znají republiku, za kterou by se měli rvát… Prestiž, která se nedá koupit za peníze, nepřijde zničeho. Prošli si tím severské mančafty, Rusko, teď naši. Ovečkin mlel něco o tom, že jim jako hráčům v dobách SSSR vyplachovali mozky. No, nevím, kde k tomu přišel, když byl sotva na světě, ale mám dojem, že výsledky z šedesátých, sedmdesátých a především osmdesátých let mluví za tyhle kecy.

Příčina třetí: rozhodčí. Ta mě nenapadla, to strýc ze Znojma povídá, že rozhodčí byli naprosto proti nám. Hlavně v zápase s Kanadou a neuznaná branka, pak bychom hráli ne s Ruskem, ale s USA, to jsou pokaždé mantáci, ti se dají lehce porazit. Navíc nás vylučovali po předchozích provokacích kanadských vymytých mozků.

Příčina čtvrtá: soupeři. Že nás porazili Němci, tomu bych nepřikládal větší význam, dalších sto zápasů je lehce přemůžem. Stejně tam podobné týmy /Itálie, Dánsko, Rakousko, Francie…/ působí pouze kvůli penězům, aby mezinárodní federace plnila kasičku. Na olympiádě taky Švýcaři porazili Kanadu, ale to jsou naprosto náhodné výsledky. Ví to i sympatický trenér Němců, který nás, spíš ze zdvořilosti, pasoval na celkové vítěze turnaje. Stejný to je se Slovákama, ti jsou silní pouze dopředu, od soupeřů lehce vyfasujou sedmičku, bez obrany to holt nejde. A docela mě pobavila poznámka pana Záruby /honosící se indiánským jménem "Ten, co miluje NHL"/. V jednom zápase s docela vážnou tváří povídá, že američané touží tohle utkání vyhrát. To je mi novina, že soupeř chce taky vyhrát. Někteří naši rádoby fanoušci si to asi taky nemyslí.

Příčina pátá: asi nejdůležitější, podle mého - na dvě pětky se v jednadvacátém století hokej hrát nedá. Dvě třetiny jsme s Kanadou a Ruskem lehce drželi krok, řekl bych, že jsme je měli na lopatě, ale poslední třetinu došly síly. Točit deset, místy pouze osm hráčů, to fakt nelze. Tady bych si troufnul lehce trenéra kritizovat.

Příčina šestá: play off. Jsem odpůrcem vyřazovacího systému. Je postaven na náhodě, nevypovídá o síle mužstva /viz. několik předchozích sezón naší nejvyšší soutěže a marná snaha Liberce po titulu, ač byl v základní části naprostý severén/. Vypovídá pouze o dobrém načasování formy a propracovanosti provokaček a rvaček /zámořská mužstva jsou v tomto mistry, někdy mám pocit, že jiné umění ani neovládají, jejich přeměřování zahnutí hokejek soupeřů je legendární/, co dovedou nespravedlivě vyšinout soupeře z rytmu zápasu, který je už skoro ztracen. Není to poprvé, ale ukazuje se, že ve skupinách a osmifinále se na hokej dá koukat, kdežto ve vyřazovací části jsou to pouze nervy drásající zápasy zabetonovaných obran, jen neudělat chybu. Letos se to ukázalo na naprosto jednoznačném zápase domácích s Finy. Ač do nich celý zápas bušili a byli o třídu lepší, prohra v tomhle zápase jim zavřela cestu k úspěchu.

Blahopřeju vítězům. Rusko to zase není, ale oni musí taky dozrát. Herně je to dobrý, ale i podceňovaná morálka se nedá zanedbat. A gesto Malkina směrem k naší střídačce po pěkné Rusnákovské brance vypovídá, že i velikáni tohoto krásného sportu na sobě musí pracovat.

Jde o sport, k němu patří výhry i prohry /někdy jsou ty prohry důležitější, jak onehdá prohlásil slavný portugalec Eusebio/, sláva i propadáky. Partička kolem Čechmánka a Výborného se mi jevila sympaticky, neřekla rozhodně poslední slovo. Na úplný závěr chci naznačit, co o poslední dekádě říkají čísla:

/Tabulku jsem vyráběl před šampionátem/