|
| |
 |
Stínový fejeton
Autor: člověk (Občasný) - publikováno 11.3.2002 (00:19:44), v časopise 23.3.2002
|
|  |
STÍNOVÝ FEJETON
Před malinkou chvílí jsem napsal první písmenko tohoto fejetonu. Bylo to písmenko ,,p" ze slova ,,před" a ještě předtím jsem sledoval stín vlastní ruky nesoucí pero, jak se blíží k bílé ploše papíru a jak se hrot pera střetává s papírem a zároveň s hrotem stínu pera. Fascinující ne? Zkouším postavit pisátko ve směru večerních žlutých paprsků, němě sem dopadajících oknem. Stín štíhlounce černí desku stolu a nemá se k tomu, aby skončil. Pokládám pero kolmo do směru proudu světla a tenký dlouhý proužek se vlévá do tlusté stinné kaňky. Hubený stojící stín připomínající Křemílka se nám proměnil v ležícího Vochomůrku. Zajímavé ne ?
Jestli se vám to nezdá zajímavé, pak raději ani dál nečtěte, protože následující řádky věnuji výhradně stínům. Nejprve si vysvětleme základní filosofii stínu, na níž je prakticky celá ,,stínologie" postavená. Následující formuli čtěte pozorně a klidně několikrát, dokud ji nepochopíte ( bystrý člověk ji pochopí hned , my si ji však přečtěme alespoň dvakrát): Stín nemůže vzniknout bez světla, podobně jako horko bychom neznali bez zimy, nudu bez zábavy, radost bez smutku, sytost bez hladu, pivo bez žízně a žízeň bez piva, nebo smrt bez života. Světlo můžeme určit jako matku i zlou macechu stínů (otec je přirozeně neznámý).Světlo stín tvoří a zároveň pro něj představuje jediného přirozeného nepřítele na světě. Dokonce ani člověk nemůže stín nijak ohrozit, jedině světlem. Chápeme? Můžeme jít dál ?
Já si na svůj stín nemůžu stěžovat a přiznávám, že si až na menší neshody docela rozumíme. Co my už se spolu nablbli ! U babičky nám na půdě visí lustřík o jedné žárovce s proutěným stínidlem.Vždycky když stojím přímo pod ním, naroste mému stínu obludně velká hlava na miniaturním tělíčku. Ohmatávám si někdy nejistě hlavu v obavě, že už nikdy neseženu čepici, ale hlava se zdá být v pořádku (alespoň co se rozměrů týče).
Zjistil jsem, že stín je skvělým ,,hércem", kterému přetvářka a lež není vůbec cizí. Letošní léto jsem trávil řadu dní v lesích ubytován ve stanu, do něhož jsem se tehdy vracel noční tmou v doprovodu takové té bojácné nálady, kdy jsem za každým stromem tušil potenciálního vraha a za každým prasknutím větévky plíživé kroky někoho nebo něčeho, co na mě ulpívá slídivým zrakem. A vtom se najednou moje chmurné myšlenky začaly zhmotňovat do stvůrné záležitosti, která se usídlila u mě ve stanu a zapálila si v něm svíčku. Po zemi třaslavě tančil bizarní kroucený stín nelidských rozměrů a hrůzu nahánějících tvarů. Po trávě pavoukovitě tápaly lepkavé prsty ruky, která snad ani nepocházela z tohoto světa. Teď se to hnulo a stanulo v celé své neskutečné výšce a ........ne, nebojte se děti, to není strašidlo. Tento zdánlivě nepřemožitelný a mocný stín patřil osmiletému klučinovi, který si u mě ve stanu hrál se svíčkou. Klouzal jsem pohledem po strašidelných křivkách jeho stínu, až jsem s ulehčením spočinul na drobné nevinné postavičce jeho majitele. Veselé ne ?
Svůj stín s sebou vláčím celý život a někdy mi, proč to nepřiznat, jeho vlezlá společnost, jeho servilní kopírování mých pohybů leze na nervy. Posuďte sami dle další drobné události. Plahočil jsem se sám dlouhým šírým rodným lánem spalován horkými letními paprsky po žíznivé vyprahlé cestě. Jen já a můj stín. Po očku jsem sledoval, jak se mnou neodlučně ťape. Bezostyšně mě kopíroval. Pohnul jsem rukou a on hned taky. Chvíli jsem počkal jestli nepůjde dál beze mne, ale kdepak. Okamžitě se zastavil a zaujal moji pózu. JÁ: ,, Proč to děláš, jdi si po svejch,"pověděl jsem mu a odháněl ho nevrlým gestem. Stín mlčel a opičil se po mně.
JÁ : ,, Už tě nechci, nepotřebuju tě, zmiz!"křičím na něj a on provokativně mlčí.
JÁ: ,,Musíš se po mně neustále opičit ? Jsi nesnesitelný!"
STÍN: ,,To ty kopíruješ mě, hlupáku,...,sleduj," děl stín a pomaloučku skláněl hlavu. Nelžu vám, ale já jsem ji skláněl taky. Úplně stejně jako on. Rozhodl jsem se, že mu musím utéct a schovat se mu. Rozběhl jsem se a žhavý vzduch z luk mě ovíval jako obří fén. Stín se mnou zatím držel krok. Chtěl jsem zrychlit,ale po chvíli se můj běh změnil ve vysílené klopýtání. Stín už taky nemohl. Sklonil se jako já a těžce oddychoval. Musím využít okamžiku překvapení, myslel jsem si. Teď, anebo nikdy! Vystřelil jsem jako blesk (ne tak rychle,ale tak klikatě)dál po cestě. Nesmím zastavit. Stín vyrazil společně se mnou. Natahuji krok, nabírám rychlost, co chvíli koukám na stín. Zpomaluje! Pomalu se odlepuje od mých bot a zaostává za mnou. Leží unaven na cestě. Já nemám stín !! Vibruje mnou zvláštní osamocený pocit neúplnosti. S lítostí se vracím po stezce, na které ulpěl můj dvojrozměrný stín se znaveně svěšenou hlavou.
JÁ : ,,Nelež tady tak a pojď se mnou, patříš ke mně, jsi mojí součástí."
STÍN : ,,To vím taky. Nemusíš mi nic vysvětlovat. Podívej se sám, jak beze mě vypadáš divně. Co by bez nás stínů maloval Rembrand, to netuším."
Zvedl se ( a přece pořád ležel ) a sunul se po prachu cesty za mnou. Nečekal jsem na něj a kráčel mezi klasy dál. Stín mě brzy dohnal a několikrát si poskočil, aby se mnou srovnal krok podoben Otíkovi srovnávajícímu krok s Mariánem Labudou ve snímku ,,Vesničko má středisková". Nesmysl ne ? Nevím, školy nemám, ale tohle je, bez požití halucinogenní látky ve množství větším než malém, nesmysl. Svět stínů je svázán provazy fyzikálních zákonů, o těch se však moc zmiňovat nebudeme (promiň, Alberte). Proč je svět stínů tak otrocký ? Proč stín musí tancovat, jak mu píská zákon o lomu světla, perspektivní promítání a podobně? Proč stíny například nezrcadlí naše myšlenky a pocity? Proč se stíny dvou nenávidějících se lidí, kteří se na sebe v přetvářce usmívají a potřásají si pravicemi, nezmítají na podlaze v upřímné rvačce nebo od sebe znechuceně neprchají ? Vraťme se na Zem. Tohle by na tento svět bylo asi příliš vtipné, že?
Za malinkou chvíli dopíšu poslední písmenko tohoto fejetonu. Bude to písmenko ,,ď" ze slova ,,teď ". Venku už tma dávno rozprostřela křídla, jejichž tmavé perutě už hodnou chvíli odháním elektrickým světlometem (prostě lampou). Pero za chvilinku opustí plochu papíru a já už nebudu sledovat stín svojí ruky, protože mu uteču, aniž bych překročil rychlost světla. Zhasnu lampu a stín se utopí v okolní tmě, jako když nalijete sklenku vody do rybníka. A děje se to právě ........TEĎ.
|
|
|
