Věčné ruce

Prastaré ruce poznaly jen dřinu – do mozolů rostly, spěly k práci, méně k jídlu.

Prosté tvary získaly, jako mají štětcem tahy, a prostě jak´ příroda i zněly;

když výkřik ptáka v lese či jen šustot veverky,

jež vnese do naprostého ticha onen specifický pohyb věků…

běhu za potravou, s ořechem z větve na větev, pro zásoby svoje do výšin,

nad kořen, proměniv se v pahýl, tak jako ruce měnily se –

Rány okusily, bezpráví a rány, drsnosti,

od mladých spratků drzost - a rány;

při navážení se do nich, do jejich nositele, jemuž stále více těžkly;

a když jednou tuhly, dotýkajíce se spasitele,

nikdo neloučil se s nimi, takže staly se zapomenutými

(též rány).

A  jeden sochař, v zemi v níž se rozložily,

opět je jizvené pro obec uhnětl.