S vyloučením veřejnosti.
Vývoj dítěte s mentální retardací je značně komplikován i problémy v utváření jeho vztahů s druhými lidmi. Už v nejranějším věku bývají narušeny vzájemné vztahy dítěte a jeho rodičů, což zpětně působí na psychický vývoj dítěte, který je tak ohrožován nejen deformacemi v oblasti jeho psychologicko-fyziologického vybavení, ale i v oblasti fungování jeho sociálního zázemí.
Narození postiženého dítěte vždy představuje pro jeho rodinu a blízké okolí značné trauma, trauma o to větší, že obvykle předznamenává celoživotní závislost dítěte na jeho rodině, a tím i „postižení“ celé rodiny a její sociální izolaci. (Job 19,19)
Všechny negativní emoce mohou stimulovat někdy až nutkavé hledání důvodu genetické odlišnosti. Příčina, vesměs náhodná a neosobní může být jen těžko terčem nenávisti a nemůže být potrestána. Proto bývá vina někdy neadekvátně přenášena, například, na matku, na člena rodiny, zdravotníka, pedagoga a podobně, který je obviňován, že současný stav nějakým způsobem zavinil (Job 4,7-8). Tato tendence souvisí s přetrvávajícím principem viny a trestu, to znamená, že vše zlé, tedy i poškození dítěte musí mít nějakého viníka a ten musí být potrestán, aby bylo dosaženo rovnováhy. Za nedostupného viníka lze najít zástupnou oběť, která uvolňuje nahromaděné napětí a pomáhá vytvářet rovnováhu.
Řešení této situace spočívá v hledání cest, jak začlenit člověka s mentálním postižením i jeho rodinu do společnosti. Tento problém má dvě neoddělitelné stránky: jak nejlépe připravit člověka s mentálním postižením k co nejvyšší míře socializace, a jak připravit společnost k jeho přijetí.
Sociální rozvoj společenství, velmi ovlivňuje komunikace s lidmi s mentální retardací, které tak má možnost lépe poznat své postižené spoluobčany, pochopit jejich zvláštnosti a potřeby a má příležitost jim pomáhat (2Mak 6,12) Tato pomoc zdaleka nemusí být jednostranná. I lidé s mentálním postižením jsou rádi někomu prospěšní, potěší je, mohou-li udělat někomu radost. Mnohým dětem i dospělým mohou být jejich mentálně retardovaní spoluobčané vzorem v laskavosti, schopnosti vcítění a soucítění, nezištnosti a přátelské oddanosti.
Někdy se říká, že proces integrace brzdí strach a obavy, které mají zdraví občané z lidí s mentální retardací. Pokud však jsou na místě nějaké obavy, měly by to být spíše obavy postižených lidí z jejich nepostižených spoluobčanů, z nichž někteří jsou schopni závislosti, nesamostatnosti a nezkušenosti mentálně retardovaných dětí i dospělých zneužívat.
I.
Jedním z problémů je, že většina rodičů, jimž se dítě s postižením narodí prostě o něj pečovat nedovede. Rodičovské instinkty a vlastní empirie mohou být zpravidla oporou a vodítkem u dětí zdravých. Při výchově dítěte s postižením však záhy selhávají. Rodiče pak velmi často ztrácejí trpělivost nebo upadají do pocitu zoufalství nad bezmocností a neobratností dítěte a začínají na jeho výchovu rezignovat. To se projevuje mimo jiné i tím, že rodiče brání mnoha pokusům dítěte o jakýkoli samostatný projev či samostatnou činnost. Takové dítě je téměř zbaveno velmi důležité složky psychického vývoje, to znamená neosvojuje si úkony, které u ostatních dětí stimulují rozvoj myšlení a řeči.
II.
Velmi obtížná situace nastává pro dítě s mentálním postižením v době, kdy přichází do styku se svými vrstevníky. Pro nepostižené dítě je kolektiv vrstevníků jedním z hlavních činitelů v rozvoji vyšších psychických funkcí. Dítě s mentální retardací však nezaujímá v kolektivu přiměřené postavení. Ostatní děti si s ním buď vůbec nehrají nebo mu dávají podřadné často zesměšňující úkoly. Často je zcela ignorují, vysmívají se mu, ponižují je či různě zneužívají.
Slovo “integrace“ znamená scelení, ucelení, sjednocení, spojení. V pedagogické teorii a praxi se v současné době pojem integrace užívá jednak ve smyslu hledání cest k zapojení člověka s postižením, dítěte či dospělého, do společnosti, jednak ve smyslu dosažení maximálního možného splynutí postiženého jedince s nepostiženou populací.
Integrace dětí s mentální retardací je z psychologického hlediska jevem značně složitým a rozporuplným. Není pochyb o tom, že i mentálně postižené dítě je bytost sociální, Rozvoj těchto dětí, obdobně jako rozvoj ostatních lidí, je sociální činnost, vyžaduje tudíž interpersonální kontakty. Zejména proto, aby si osvojily kulturní formy a kulturní vzorce chování, platné v běžné populaci. Děti s mentálním postižením, pokud jsou ponechány dlouhodobě jenom samy mezi sebou, nezískají představu „normálního chování“, neboť se s ním ve své blízkosti nesetkávají. Nemají tudíž možnost své vlastní jednání podle určitého vzorce korigovat a utvářet. Vzájemné vztahy s okolím jsou zdrojem vývoje dětské vůle, schopnosti řídit své chování určitými pravidly a v důsledku toho se pak rozvíjí i volní regulace chování jako vnitřní funkce.
V oblasti sociální regulace chování získává dítě velmi brzy zkušenosti na dvou úrovních. Jednak si všímá, pozoruje jak se lidé skutečně chovají a v této rovině umí poměrně brzy zobecnit jaké chování je žádoucí. Pokud se lidé v jeho okolí chovají tak, že z jejich projevů nelze žádná obecnější pravidla odvodit, může být dítě znevýhodněno. Do takové situace se běžně dostává i dítě s mentální retardací, které příslušná pravidla, pokud nejsou záměrně zjednodušena, nepochopí. Jakmile si děti osvojí řeč, mohou přijímat informace o normách a významu určitého chování verbální cestou. Na určité úrovni zralosti se děti sami pokoušejí regulovat nejenom své vlastní chování, ale i chování jiných lidí, zejména menších dětí. Děje se tak většinou na verbální úrovni, mnohem vzácněji nějakou neverbální aktivitou.
Zpomalený vývoj v oblasti sociální regulace bývá typický u dětí s mentální retardací v závislosti na nedostatečném rozvoji myšlení, pomalejším učením a z toho vyplývající stereotypnější a méně samostatné strategii adaptačního chování. U těchto dětí dlouho přetrvává infantilní závislost na autoritě a malá potřeba samostatnosti. To platí i pro oblast regulace chování, fungující na úrovni bezprostředního vztahu mezi konkrétním jednoduchým příkazem, či pokynem autority, která od dítěte nevyžaduje pochopení vztahu mezi určitými obecnými normami a jeho aktuálním chováním. A právě zde může autorita představovaná rodičem, pedagogem, pastoračním pracovníkem, katechetou, vychovatelem a mnoha dalšími udělat velký kus práce, nebo mnoho pokazit, v rozvoji a začlenění člověka s mentální retardací do života a „jeho“ společnosti.
III.
Při práci s lidmi s mentálním postižením je velmi důležitá schopnost vychovatele komunikovat s rodiči. Rodiče postižených jsou velmi citliví na informace o svých dětech, zejména negativní informace v nich mohou vzbuzovat nežádoucí odezvu. V současné době jsou rodiče postižených různou propagandou vedeni k tomu, že jen oni jsou „odborníky na své děti“, jen oni je nejlépe znají a nejvíce jim rozumějí.
Je zpochybňována kompetentnost odborníků a to nejen z řad pedagogů, ale i psychologů a odborných lékařů. Tyto postoje vyžadují od vychovatelů značnou dávku pochopení a tolerance. Je nutno rodičům citlivě naslouchat a jejich názory nebagatelizovat, i když nemusí být vždy objektivní.
Mezi rodiči lidí s mentální retardací jsou ve vyšší míře zastoupeni rodiče s nižší sociokulturní vrstvy a rodiče, kteří o vedení a vzdělání svých dětí neprojevují nejmenší zájem. I s těmito rodiči musí vychovatel v zájmu dětí navázat kontakt a hledat cesty, jak je získat pro spolupráci.
Je třeba vynaložit ještě více velkodušnosti, pochopení a moudrosti při pastoraci rodin, které se často nezávisle na vlastní vůli nebo pod tlakem různých okolností potýkají s objektivně svízelným postavením. Sem patří i rodiny s dětmi tělesně i duševně postiženými, které se mnohdy dostávají do stavu izolace, tyto rodiny mají, když ne přímo vyloučen, tak nejméně velmi omezen, život ve společenství a život ze svátostí. Dopadá na ně i neinformovanost a nepochopení okolí, vzhledem k postižení jejich dítěte.
Rodina je narozením dítěte s mentální retardací natolik ochromena, mnohdy není schopna plně si uvědomovat, že tento její nový člen má nejen svou lidskou hodnotu, ale i lidské projevy v jejich velké bohatosti. Je proto úkolem společenství, přivést rodinu jako celek k Bohu, pomoci jí nalézt v Bohu klid a vyrovnanost. Tím se vytvoří klima, které umožní, že se náhle objeví doposud pomíjené a nepoznané projevy, které člověk s mentální retardací má. Není to jen „chudáček k politování“, je to člověk který má radost, bojí se, pláče, směje se, má svá přání a touhy a má i své bohaté prožitky.
Najde-li rodina, pomocí společenství, v Bohu klid a „odstup“, je život s celou svou složitostí náhle radostnější a lehčí.
|