Hochu hochu, tys to dotáh´ až k samému konci,

ostruhami ve dne v noci cinkáš jako zvonci.

Krz hledí se díváš divně, to rytíře neláká,

v komnatách kol tvého krbu, princezna se nefláká.

Partyzánu opřenou máš o němého slouhu,

prsten z niklu – pro barevnost – vykoupal jsi v louhu.

Hochu hochu, ty jsi došel až k samému okraji,

zmaten, zhrzen, v módě nejsi, bloudíš tady po kraji.

Na soklu, hned u komnaty staré paní tvého hradu,

vystaven jsi, podepřený, vyleštěný pro parádu.

Pavouci a malé myši bydlí v tobě celé věky,

ukryli si uvnitř mouchy, hlodavci zas kousky veky.

Kdysi býval jsi tak mocný, vládl paží z oceli,

dneska by ses vyvaloval asi s ženskou v posteli.

Život je to jak psí víno, fakticky až k nevíře,

dělat byznys pro turisty – loupežného rytíře.