Část I.

Život pana Sluníčka

Jmenoval se Uriel Sluníčko. Bylo mu osmnáct let. Pracoval v jednom nejmenovaném hypermarketu na pokladně. A byl blázen do fantasy.

Ráno před začátkem směny potkal na chodbě šéfovou z personálního.

„Dneska chce pan ředitel vidět svého nejvýkonnějšího pokladního, takže já si pro vás přijdu.“

Vůbec ho to neděsilo, ani netěšilo. Vůbec nad tím nepřemýšlel. Přemýšlel o svojí nové fantasy povídce. Bude supr, lepší než všechny předchozí. Bude to bomba.

Zapnul kasu. Lidi k němu začali přicházet.

‚Takže Temný Pán chce zotročit celé lidstvo, plánuje to už hodně dlouho a teďka navíc…‘

Pracoval automaticky, duchem byl úplně někde jinde. Občas se mu stávaly drobné chybičky…

„Kolik  housek?“ zeptal se.

„To jsou brambory!“

„Aha. Tak kolik brambor?“

„Dyť ty se přece váží!!“

… ale vykonával svoji práci rychle.

Občas přehlídl i docela ‚závažné‘ věci:

„Hlášení pro zaměstnance: Bůůůůůůůůů.“

„Hehehehe.“

„Šuk, pan Šuk ať se okamžitě dostaví na svoje pracoviště, tak honem ty bejčku…“

„ŠUKAT, MRDAT, ÚÁÁÁÁÁÁÁ…“

„Vy fakani, co si jako myslíte, že děláte! Dejte to sem!“

„Né, my sme nechtěli, aú, nemlaťte nás, my za to nemůžem…“

„Ticho! Vypadněte!“

„Hlášení pro zákazníky: Omluvte prosím naše technické potíže.“

‚No a ten Temný Pán teď navíc sesbíral tu největší armádu, jakou kdy Země viděla…“

U jeho kasy zrovna stála poněkud obézní ‚žena‘. Do fronty přišel snad ještě tlustější ‚muž‘. Kouknul se na její nákup a řekl: „Miluju uzený sýrový copánky.“

Podívala se na jeho hromádku jídla: „A já miluju párky se sýrem.“

„Poď ke mně.“

„Jsem tvoje. Vem si mě.“

Padli si do náruče a začali se divoce líbat.

„Takže to dělá, hm, dvě stě třicet devět korun a padesát halířů.“ Ozval se Uriel.

Za chvíli si pro něj přišla, že má jít k řediteli.

„Tak pane Sluníčko, pojďte. Pan ředitel Vás chce vidět, protože jste, jak už jsem Vám říkala, náš nejvýkonnější pokladní. Je to pro Vás velká čest, že se s ním můžete setkat,“ povzdechla si, „co já bych za to dala, kdyby mě měl rád, tak jako vás.“

‚A taky tam bude jeho služebník, Temný mág, který sídlí v Temném lese…‘

Otevřela dveře do kanceláře. Tam u stolu seděl ředitel, před sebou měl rozložený časopis Muscle & Fitness a zuřivě onanoval.

Rychle vyprovodila Uriela ven a zabouchla dveře.

„Běžte pryč. Nic jste neviděl.“ Vyštěkla na něj. Pomaloučku se sesula k zemi a začala brečet.

Šel domů a kouřil cigaretu. Pohled na ředitele masturbujícího v koženém křesle uprostřed luxusní kanceláře nad namakanými svalovci a následné zhroucení jeho ‚ctitelky‘ v něm nezanechal žádné hlubší emoce. Vlastně těžko říct, jestli si to vůbec pořádně uvědomil.

‚A ten Mág je hrozně mocný, takže si na něj troufne málokdo…‘

Před ním kráčela nějaká panička, co si na vodítku vedla na žluto obarveného pudla, okolo krku měl růžovou mašličku a ve tváři výraz malého mučedníka, co se musí procházet po ulici jen proto, že auto jeho paničky je rozbité.

‚A hlavní hrdina bude paladin, obyčejný kluk z vesnice, ale podle starodávné věštby jediný možný člověk, který může zničit Temného Pána a s ním i všechno zlo…‘

Odhodil vajgl před sebe. Bohužel se ‚trefil‘ přímo do tak pečlivě opečovávaného kožichu žlutého pudla.

‚Najdou ho jako sirotka v koši a u sebe bude mít jenom brnění a meč, jako dar od Boha…‘

Ze psa se začalo kouřit. Panička zavřeštěla: „Pusinko, ty hoříš!“ Potom omdlela. Kolemjdoucí se rozdělili na dvě skupiny. Jedni se pokoušeli uhasit psa a druzí křísili paničku. Protože se tohle všechno odehrávalo za Urielovými zády, tak si toho pochopitelně nevšiml, ale on by si toho nevšiml, ani kdyby se to stalo přímo před ním.

‚A ten meč bude mluvící meč a bude mít super hlášky, už abych byl doma…‘

Došel domů, sedl si, vzal tužku a papír a nadšeně se pustil do práce.  

Kráčel sám k vysoké věži. Cestu mu osvětloval jen měsíc. Došel k dřevěným dveřím. Zkusil je otevřít. Nebyli zamčené. Temný mág asi nepředpokládal, že bude někdo troufalý, aby vešel bez pozvání do jeho sídla. Ale Izualac troufalý byl. Bylo tam kruhovité schodiště, vedlo až nahoru, ke špičce věže. Vykročil po nich a došel k dalším dřevěným dveřím. Očekával po cestě nějaké pasti, nástrahy nebo dokonce příšery, ale nic takového. O to víc se bál, co přijde uvnitř.

„Seš posranej až za ušima, co?“ ozval se jeho mluvící meč Fladrif.

„Ticho! Někdo to udělat musí.“

„Tak dělej, už tam vtrhni. Chci jít zpátky do vesnice, mám chuť na pivo.“

„Dyť ty nemůžeš pít pivo.“

„To nevadí, jsem tě chtěl jenom popohnat.“

Odhodlal se a prudce vrazil ramenem do dveří.

Uvnitř byl jeden čaroděj. A dva zlobři.

„Paráda, konečně vzrůšo!“ vykřikl Fladrif.

„Zabte ho!“ zavřískl Temný mág.

Zlobr, který k Izualacovi blíže po něm skočil. Naštěstí jeho dobré reflexe mu přikázali se skrčit. Zlobr přeletěl jeho i schodiště a začal se řítit dolů na dno věže. Kromě udiveného skřeku pak už bylo slyšet jenom velká rána, jak dopadl.

Mezitím se na něj hnal druhý zlobr. Izualac ho seknul mečem do nohy těsně nad koleno, ale meč se jen neškodně odrazil od jeho kamenné kůže. Zlobr se ohnal rukou a zasáhl Izualaca. Odletěl dobrých pět metrů, než narazil do zdi. Nějak se mu podařilo vyškrábat se na nohy, když obrovský netvor už byl u něj zase. Hrdina jen tak tak uskočil před velkou pěstí, která ho měla totálně rozdrtit.

„No tak už ho zabij!“ vřískal černokněžník.

Zlobr se ho pokusil kopnout, ale byl příliš pomalý na hbitého paladina. Ten se odrazil od stolu, na kterém bylo rozloženo spoustu knížek o černé magii, a vyskočil zlobrovi na ramena. Vší silou zaťal meč do týlu zlobrovy hlavy. Ten jen zaúpěl a skácel se na zem.

„A máš to vole!“ pronesl Fladrif.

„Ach bože, co si sám neudělám…“ povzdechl si mág a ze své hole vyslal na Izualacovu hruď stříbřitý paprsek. Jenže jeho brnění nebylo jen tak obyčejné brnění. Bylo to kouzelné brnění. A tak se stalo, že paprsek se odrazil zpátky na svého odesílatele. Ten ještě stačil vykouzlit před sebou velký štít, ale paprsek byl tak silný, že Temného mága srazil dozadu. Smůla, že stál zrovna u okna. Izualac přešel pomalu k oknu, ze kterého ten nepřekonatelný a hrůzostrašný mág vypadl.

„Teda, to by jeden  neřekl, že se toho tolik vejde do jednoho člověka.“ okomentoval výjev Fladrif.

Vtom se v rohu místnosti objevilo světlo a z něho se vynořila postava podobné lidské, až na to, že měla obrovská křídla a nebylo jí vidět do tváře. Byl to samozřejmě archanděl Tyrael.

„Výborně, tohle jsi tedy zvládl.“ promluvil, „Temný les teď už snad bude bezpečný. Tím to ale nekončí. Musíš najít Temného Pána v jeho Temném hradu a zabít ho, jedině tak můžeš zachránit celý svět. Bude to ten nejtěžší úkol, jaký kdy kdo dostal. Přijímáš ho?“

„Ano, přijímám. Věštba mi určila osud a já se může jedině pokusit se naplnit ho.“

„Blázníš? To je přece jasný, že ho přijímáme. Bude další bitka a to si rozhodně nenecháme ujít. A to nemluvím o tý spoustě nadržených kočiček, co nás čeká!“ řekl meč.

„Dobře, ale pamatuj, že veškeré lidstvo v tebe vkládá svou poslední naději, Temný Pán už dlouho plánuje podrobit všechny lidi a nyní je nejvyšší čas.“

„Budu to mít na paměti.“ řekl, přehodil meč přes rameno a odkráčel Temným lesem směrem k Temnému hradu.

Když dopsal, spokojený si ještě jednou dílko přečetl. Hluboce se zapřemýšlel. Jeho bratr byl skutečná kapacita přes fantasy a Uriel k němu vždycky vzhlížel. Zároveň měl obavy mu svoje povídky ukázat. U téhle si byl ale skoro jistý, dokonce vůbec nepochyboval, že se mu bude líbit, že se bude líbit každému, protože on sám z ní byl moc nadšený.

Bratr začal číst. Nejdřív se mu začaly mírně zvedat koutky, jeho tvář se čím dál víc rozjasňovala a když to dočetl, tak vybuchl smíchy.

„Teda brácha, to je ta největší pičovina, co jsem kdy čet hehehe. Spousta nadržených kočiček, hehehe to je supr, ty jo, z tebe fakt jednou bude slavnej autor, hehehe, ale autor parodií.“

Uriel se jako opařený vrátil do svýho pokoje. Nemohl tomu uvěřit. Potřeboval se nějak uklidnit.

‚Moje hrátky… Potřebuju…‘

Otevřel poslední šuplík svého stolku, vytáhl pornočasopis a smradlavou ztuhlou ponožku…

Část II.

Sebevražda pana Sluníčka

Ráno potkal na chodbě zase šéfovou z personálního. Zdálo se, že oba dva měli dlouhou noc, protože uvažovali nad svými životy. Zastavil ji.

„Dávám výpověď.“

Celou noc nad tím přemýšlel. Nevěděl, co má dělat dál, protože fantasy byl jeho jediný způsob, jak se vyhnout realitě. Každopádně rozhodnutí dát výpověď bylo konečné.

Sklesle kráčel domů.

‚Co teď? To byl celej můj život, můj jedinej sen, moje jediná budoucnost, všechno zničený. Už nemůžu vůbec nic, ani moje hrátky už mě nebaví.‘

„Hej kámo, poď sem!“

„Co?“

Zdvihl hlavu. Nějaký cikán stál v zapadlé uličce.

„Nó poď sem. Hele, vypadáš jako typ, co potřebuje pomoct. Mám pro tebe supr řešení. Tahle hračička ti vyřeší všechny tvoje problémy.“

Vytáhl z kapsy revolver.

„Hele, je to šestinábojová nádherná kočka, dostřel vole až pět set metrů a ještě ti k tomu přihodím tady laserovej zaměřovač, ten si tam můžeš přidělat, dyť seš šikovnej a pozor, tohle všechno jenom za patnáct stovek. Tak co?“

„Když já tady mám jenom tisícovku.“

„Hm chlape. Tos mě teda moc nepotěšil. Ale tak co se dá dělat, bude to bez laseru, no.“

O minutu později revolver nesl v kapse a v hlavě se mu rodil plán.

Doma si vzal tužku a papír:

„Přátelé,

měl jsem sen. Ale tento sen byl zmařen. Už nemám pro co bych dál žil. Člověk postavený před zlomový moment svého života, má dvě možnosti – jít dál anebo se vzdát. Já jsem se ke svému snu upínal tak moc, až jeho rozplynutí byla příliš velká rána.

A tak tedy:

Rodičům odkazuji veškerý svůj majetek, jakož i své spisy, které snad jednou spatří světlo světa. Kdyžtak ať chodí přebírat ceny máma, táta by to ještě pokazil.

Mému bratrovi symbolicky odkazuji zbraň, která mě zabila. On ví proč.

Přátelé, děkuji vám. Mějte má slova na paměti. Sbohem. Nezapomeňte na ty spisy. Sbohem.

                                                                                                                      Uriel Sluníčko

P.S.: Nedívejte se do posledního šuplíku.

Dopsal a přiložil zbraň ke spánku.

‚Já to udělám. Fakt to udělám.‘

Stiskl spoušť. Ani se nepohnula.

‚Có? To je ňáký seklý…‘

Zkoušel mačkat víc a víc.

‚No tak kráme, funguj…‘

Začal revolverem mlátit o stůl.

‚Tak co bude? Já  se chci zabít. Dělej! Funguj!‘

Rozběsnil se.

‚Ty nechceš? Tak tu máš…‘ a prohodil ho otevřeným oknem.

Dýchal ztěžka. Přemýšlel.

‚Co teď? Musím to dokončit. Už jsem se rozhodl, už jsem napsal tu závěť, nemůžu to vzdát.‘

Podíval se na okno.

‚Bydlíme přece v desátým patře. To pude.‘

Vykročil, zavřel oči a skočil.

Otevřel oči. Ležel na zádech.

‚Jsem už mrtvej nebo ne? Jenom doufám, že nejsem v nemocnici, páč jestli mě vzkřísili, ale né, to sem nemoh přežít…‘

Někdo se nad něj sklonil.

„Hele, jste v pohodě? Není vám nic? Héj, chlapi poďte sem!“

Ten člověk vypadal jako dělník. Podíval se napravo a tam uviděl okno, ze kterého skočil, půl metru nad jeho hlavou. Podíval se nalevo a viděl, že leží na lešení, deset pater nad zemí.

‚Do prdele, von se vopravuje barák, jaktože jsem si toho nevšiml?‘

To už se okolo něj shromáždila skupinka dělníků.

„Co se stalo?“

„Asi vypad z okna, ale švýknul sebou fakt dobře.“

„Pane, ste v pořádku?“

Pomohli na nohy.

„Jo, dobrý, se mi jenom zamotala hlavou. Díky.“ zamluvil to, vlezl zpátky do pokoje a zavřel okno. Šel do koupelny se opláchnout.

‚Ne, to není normální, to přece nejde! Copak nemůžu umřít tichou, poklidnou sebevraždou?‘

V předsíni padl jeho pohled na klíčky od auta.

‚Hm, táta ještě spí, tak do třetice…‘

O půl hodiny později se už řítil po výpadovce z města stošedesátikilometrovou rychlostí. V protisměru jel obrovský kamión.

‚Tak snad teď.‘ vjel do protisměru a zavřel oči.

O půl hodiny dřív se ve své noře probudil králík.

„Jídlo!“ S touhle myšlenkou vyrazil na nedalekou louku. Chvíli se tam tak popásal, ale pak uviděl kukuřičné pole. Jediná překážka byla silnice. Dlouho se odhodlával, ale pak vyrazil. Už byl skoro v poli, když se zleva něco přihnalo a on byl mrtvý.

Řidič kamiónu zíral, co za blázna se řítí proti němu. Zase se ujistili v názoru, že lidi neumí řídit. Najednou auto vjelo do protisměru, přímo proti němu. Než se stačil šokovaný řidič vůbec pohnout, auto sebou trhlo a zajelo do pole.

Trvalo to než se probral z šoku. Nedokázal si to vysvětlit. Už měl být mrtvý, místo toho je mezi kukuřicemi. Vlastně už měl být mrtvý třikrát. Vystoupil z auta. Běžel k němu nějaký muž:

„Jéžíši, jste v pořádku? Nestalo se vám nic?“

„Nic mi není.“

„Co se stalo? Proč jste proboha jel proti mně?“

Pomalu se na něj podíval: „Já nevím.“

Řidič kamiónu mu pomohl dostat auto na silnici a potom už s ním Uriel dojel domů. Auto bylo v pořádku, ale to vůbec nevnímal. Nevnímal nic. Ani už nad ničím nepřemýšlel. Dospěl do toho stavu, kdy se říká, že je jako tělo bez duše. Duše byla mrtvá už dávno, jenom tělo pořád zůstávalo.

Odemkl dveře od bytu., klíčky od auta hodil na komodu. V kuchyni otevřel plynovou troubu, otočil kohoutkem a strčil hlavu dovnitř.

Tátu Sluníčka probudilo bouchnutí dveří. Vyškrábal se ze dveří, podrbal se varlatech a šoural se do kuchyně, napít se. Tam uviděl Uriela jak vystrkuje zadek a hlavu má v troubě. Rychle k němu přiskočil a vytáhl ho. Uriel svého otce odstrčil.

Vyjel na něj: „Nech mě!“ Strčil hlavu zase do trouby.

Otci to najednou došlo: „No tak neblázni a vylez, dyť přeci vypli plyn kvůli opravě, tak sakra slyšíš mě? Vylez!“

Pomalu se postavil na nohy a pak  vybuchl: „Co si myslíš, že děláš? Já chci umřít, tak co mi v tom kurva bráníš! Strč si svýho Temnýho Pána do svýho Temnýho Zadku, mě už je to fuk. Myslíš, že mě snad baví, když všichni se mnou vyjebávaj  celej můj život a pak jediná útěcha se mi zhroutí? NE, to mě teda kurva nebaví. Tak mě nech strčit hlavu do tý podělaný trouby, protože mě už je to fakt všechno fuk.“

Kráčela k němu postava v bílém.

„Tak co pane Sluníčko, jakpa se dneska máme? Nezapomeňte na ty léky.“

Seděl na židli u stolu. Někdo si k němu přisedl.

„Tak co kámo? Jak to jde?“

Mile se usmál.

„Teď už dobře. Teď už je o mě postaráno. Teď jsem v blázinci.“

A TO JE SEBEVRAŽDA PANA SLUNÍČKA.