Noc, kdy mi chybíš
Tvé dlaně jsou démanty
jež mi o ňadra potichu cinkají
Tvá rozkoš jsou rubíny
rubíny z obrázku
co mé paže pomalu skrápějí
Tvá něha je jantar ve stříbře
tím prstencem omotals mi boky
něha je jantar ve stříbře
mít tak všechny Tvé drahokamy
drahokamy lásky, rozkoše a touhy
můj sen by trval na věky
zavírám oči v temnotě v pokoji
vidím je
jak padají
už cinkají
slyšíš?
Zas přijde ráno chladné a studené
a ulice se rozkřičí tramvajemi
zas přijde ráno chladné a studené
po další noci
noci kdy mi chybíš.
Pronikání
Pronikáš mi tělem
skrz naskrz
až k šíji
a cítíš můj
chvějící se zátylek
Tvé prsty jsou chřestem
nočních kobylek
Tvé prsty se mé kůže dotýkají
pronikáš mi tělem
jak lačný rytíř v zbroji
necítíš lásku ani stesk
necítíš slzy
které tajím.
Stříbřitý prach
Zemřel mi v dlaních
jeho mdlý stín
a ty dlaně ozdobil
stříbřitým prachem
když chodil po polích
dával mi věčnou lásku
když mne opustil
pro novou lásku
vťal do mne bolestný klín
pak přišel
celý zoufalý a chtěl
abych mu rány ošetřila
pak přišel zoufalý
a ja se ho na jiný holky zeptala
svou rukou mne umlčel
umlčel k smrti ospalý
pak položil se do trávy
položil unášený sluncem
stínem
tím stínem
se mi vydal do dlaní
a v nich mi i zemřel.
Mé minulé životy
Vzešla jsem v dobách temných
a obklopila se růženci
vzešla jsem v jediný hřích
a oni mě chtěli upálit
upálit ve mne čarodějnici
z těch životů minulých
zůstalo ve mne
cosi zkaženého
zrozena v dobách temných
nic dobrého mi nebylo předurčeno
do života dnešního
nesu si svůj kříž
a hledám něco vyššího
do života dnešního
nesu si pel dávných vin
kdy biřici mne uháněli
až ubohou mne
tam na hranici odsoudili
vzešla jsem z dob temných
a čarodějnice někde ve mne
ukrytá je
cos zlého mi předurčili
pro jeden spáchaný hřích
už nesuďte
bylo odsouzeno
Jsem mrtvá.........
Dole na mne
Dole na mne
Jsou vidět
Všechny skla
Mne svlíkni
Dolů klesáš
Nechci slyšet
Pleskání těla
O studený podlahy
Duši se vyhni
Mi šeptáš
Dole na mne
Cítíš záchvěvy
Mých nohou
Mých skel
Tvůj brácha
Štěkáš
Za oknem stojí
A pozoruje
Mý hněvy
Obličej ti zčervenal
Mažeš ho prachem cest
Opilí touhou
Dnes chvíli svoji
Ráno se chvěje
Nesnáším špehy
Za závěsy tisíců měst
Se koupou
Se koupem
Dole na mne
Vášní zhynem
Náš život v sázce
My se sbližujem
A koupem
V naší tichý lásce.
Touha
Jsem lidský odrodilec
a ptáče vypadlé z hnízda
jsem pustá bez domova
jsem jak lačná Líza
jsem milovník života
jsem utápějící se smrtí
jsem ten kdo únavu těžko překonal
jsem osamělý bard teskných ulic
jsem chtivá lidí
jsem ta, co před nimi se ukrývá
hlad svůj duší krmím
z velkých stříbrných lžic
jsem pesimista
co věří v lepší svět
a denně mi on pohlavkem splácí
svou lásku
nechám si pro sebe
a své tělo zas pro jiné
jsem herec, který záhyby kůže ukazuje
jsem slzy ve vyčpělé kávě
jsem sen vojína přilepeného na kavalci
chrlící na mne svou touhu
touhu flašky po opilci.
Čaroděj
Až tohle skončí
spatřím slunce svítat
údy mé chromě budou ležet
jako těch
co ze skály skočí
můj černý kouzelníku
magických vášní
musíš pokračovat
pak přijde druhý
Ty druhý mučedníku
pro tebe zbude méně ze mne
však světlo už zhasni
rukou Tě chci umlčovat
ráno mě pálí pod očima kruhy
až tohle skončí
třetí můj zpovědníku
uslyšíme město klokotat
vlasy mé splihle
budou se plazit
po vlhkém polštáři
až to ukončíš
můj čtvrtý plukovníku
šaty Tvé ze sukna zeleného
po podlaze budou se válet
a utnou vše hezké
děj se co děj
až tyhle chvilky čtyři
projdou pokojem
a vezmou mi
špinavé úmysly
bude svítat
jen Ty můj pátý víš
má noc je čaroděj.
Na Vyšehradě
Jak vlny v rozbouřeném moři
slovo o slova se tříští
a cvakotu fotoaparátu
přihlíží jen pomníky
náhle se odkudsi zamilovaný pár vynořil
a hned za hradbami mizí
my ve společnosti mrtvých básníků
snažíme se zachytit ta slova
vcítit atmosféru
neztratit se sami sobě
na Vyšehradě v podvečeru
Už se neptejte
Už se mě na něj neptejte
když jeho jméno vyřknete
v očích mám slaný lesk
co slzám se přikládá
Už se mě na lásku neptejte
má zvláštní příchuť pampelišek
a slunce v nich ubývá
Už se mě nikdy neptejte
na vše co bolelo
pampelišek více nenatrhám
mé slunce za obzor zapadlo
U řeky
Za světel města hladina tyrkysově zářila
kalnost odešla s půlnocí
když kapka po kapce ji jemně čeřila
a vysoko nad vodou
kýval se hrot metronomu
v tom tichu my vidoucí
zřeli trnovou korunu
Horké léto
Měla jsem úrodné srdce
úrodné jak černozem
než nad mou hlavou černý havran přeletěl
Měla jsem žádoucí tělo
žádoucí jak první žeň
než nade mnou svá křídla rozevřel
Měla jsem spalující touhu
spalující jak letní den
než mne svým zobákem navždy oněměl
.... bylo to horké léto
Když spíš
Když spíš
máš v sobě něhu dítěte v overalu
já se tě dotýkám konečky svých vlasů
když sníš
já přemýšlím
jak nenarušit božských snů aureolu
a umět vteřinou zachytit tu krásu
Milenka noci
Jsem milenka noci
přicházím ve tmě
na rtech ulpělá krev
po oběti se sápu
ale nerada slyším poslední vzdech
bloudím v černých lesích
v patách následuje mě
jen smečka vlků
miluju soumrak
když objímá mě
vzdávám se mu
a hladím jeho nahá ramena
