Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 20.4.
Marcela
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Příběh první
Autor: GammaRay (Občasný) - publikováno 12.5.2000 (09:58:48), v časopise 15.5.2000
Vracet se až k ránu pod parou, fakt pod parou, protože moje hvízdání je slyšet i na Pankráci. Já se nešel opít, já byl na výzvědách. Hledal jsem lidi, hledal jsem sebe.

A hele bar „U prudiče“ svítí, jdu tam! S grácií nejisté sedmdesátnice, s úsměvem na půl hlavy a v očích napsáno, že se jdu kamarádit jsem vešel.
„Zavíráme!“ zařval někdo z hlubin baru. Rozesmutnělo mě to, protože to znělo jako „vypadni“, ale neodradilo.
„Dám si jenom kafe.“ navrhl jsem přátelsky.
„Nedáš, zavíráme, vypadni !“ To mě teda nasralo, vycouval jsem ven a zařval.
„Stejně je tvý kafe hnusný, kreténe !“ Nepomohlo to. Litoval jsem se. Nevím kolik jsem toho tu noc prošel, kolik jsem toho vypil, kolik lidí jsem potkal, ale jedno vím; Nikdo mě nemá rád! Coural jsem se noční ulicí, okopával patníky, koukal do rozsvícených oken a bylo mi smutno. Za každým tím oknem jsem cítil teplo, viděl tátu a mámu jak píšou z dětmi úkoly, milence co si slibují nekonečnou lásku, babičku co si soustředěně vykládá pasiáns když kolem stolní lampy poletují můry a jejich stíny se mihotají na srdcovém králi. Chtělo se křičet: „Lidi, já sem tady taky, budu Vás mít rád. Fakt umím mít rád.“ Ale tak pod parou jsem zase nebyl. Škoda!

…před divadlem se zvedá vítr a postupně zháší svíčky v pouličních lampách. Zevnitř divadla se tlačí sytý hlas metrákové operní pěvkyně. S množstvím rtěnky co má na ústech by natřela sousedovic plot. Bloumám u drožky a čekám na konec představení. Tady je největší ryto, smetánka z vysokých kruhů, krásné blondýnky z nízkých kruhů, herci z kruhy pod očima…
„Jste volný?“ ozvalo se mi těsně za límcem.
„Jo. Kam to bude? řekl jsem aniž bych se ohlédl. Žádná odpověď. Temná postava stála bez hnutí u zadního kola a choulila se do černého pláště. Fantom opery, napadlo mě a trochu jsem se ušklíbl.
„Ano !“ řekl muž v plášti a vplul na sedadlo hned vedle mě.
„Jedeme ?“ prásknul jsem bičem a koně se dali do pohybu. Ale není slyšet klapot kopyt a skřípění kol, proboha my se vznášíme…

„Crrrrrrrrrrrrrr“ zazvonil budík. Vztekle sem ho sestřelil a věnoval se rozjímání. Proč zvonil, když nejdu do práce? Včera sem přišel někdy k ránu, z hlavou v alkoholových oblacích. Ne výparech. V oblacích! PROČ TO SAKRA ZVONILO? Koukám na ručičky, deset. Sakra, v půl dvanáctý mám sraz s Evou. Vystřelil jsem z postele jak z kanónu a vletěl do koupelny. Moje hlava zněla i vypadala jak dělová koule a když sem se koukal do zrcadla skoro jsem se rozhodl, že to rande vynechám. Prostě zavolám Evě, že jsem to včera přehnal.
„Vždyť jsme byly domluvený, že Tě dneska přivedu ukázat našim.“ namítala plačtivě na moji kocovinu.
„Hele, to by nebylo nejlepší. Co bych jim povídal? Udělám Ti ostudu.“ snažil jsem se vyvlíknout, ale už teď sem věděl, že se nechám ukecat. Přece jenom to byla milá holka a zaleželo mi na ní i když jsme k sobě hodili jak švestky a mlíko. To bych se po...
„Za hodinu jsem tam.“ zavěsil jsem a šel znovu zkusit zrcadlo. Lepší by to bylo tak asi po půl hodině tvrdý práce na brusce. Narval sem na sebe kalhoty, obnošený svetr a jediné zimní boty, sebejistě jsem se skutálel ze schodů, oprášil se a vykročil do ulic. Přišel jsem pozdě, o půl hodiny, ale Evě to nevadilo. Culila se na mě už z dálky jako ostatně vždycky a všude. Byl sem rád, že ji vidím a o to radši, když jsem si vybavil včerejší noční toulky. Pryč byl smutek, ten tam byl pocit, že mě nikdo nemá rád. Políbil jsem ji na ruku, na druhou ruku, na čelo, na nos, na ucho, na druhý ucho…
„Nešaškuj !“ řekla. „Máme nejvyšší čas.“ dovlekla mě k tramvaji a vytlačila po schůdkách do vozu. I za jízdy mě držela za ruku jako dvouleté dítě co se bojí doktora. Usmíval jsem se, protože jsem v duchu u toho doktora byl. Já, bez mála metráková hora v plenkách a nade mnou ona se starostlivým výrazem; „Neboj. To je jenom injekce, to nebolí. Jenom tě štípne včelička.“ nahlas jsem se rozesmál.

„Přeji dobrý den.“ přivítal nás ve dveřích otec Evy. Vysoký muž s podivně houpavou chůzí, vousy a kultivovaným projevem. Místo pozdravu jsem se jen usmál, protože jsem si vzpomněl na noční sen a představil si ho v dlouhém, černém plášti. Fantom opery!
Eva zavolala někam do prostoru jejich Letenského bytu, co mívali ještě pokoj pro služku a ze zadního pokoje vykráčela její matka.
„Dobrý den, já jsem Petr. Nezpíváte v opeře?“ prostě jsem si tuhle otázku neodpustil. Všichni se na mě otočili a já si připadal zase jako dítě, které tentokrát nakoplo doktora do rozkroku. Výraz Eviny matky se změnil k nepoznání. Z rádoby aristokraticky vyhlížející osoby se rázem stala zlá domovnice. Asi jsem nebyl první kdo se zeptal.
„Prý studujete psychologii.“ přerušil ticho Evin otec.
„Ano, snažím se.“ o tom se mi teď nechtělo mluvit.
„A co Vám říká filozofie? Znáte Platonův princip jeskyně?“ nevěděl jsem jestli mě zkouší nebo se snaží zachránit co se dá.
„Ano, je to klasika.“ odtušil jsem a výraz Eviny matky změkl. Se zalíbením si prohlížela hlavu rodiny a zřejmě se těšila jak mě tatík umlátí intelektem. Eva mlčela. Pořád jsme stáli v chodbičce pod věšákem. „Co kdybychom se posadili a popovídali si o tom. Lépe nám uběhne čas než bude oběd.“ ukázal směrem ke gotickému křeslu a já měl pocit, že kdybych neznal Platona tak sedím na zemi. Evina matka odkráčela do zákulisí kuchyně kde někomu vysvětlovala jaké talíře má správně použít a Eva se odplížila někam do útrob pokoje. Sedl jsem si na kraj křesla a čekal, kdy mi někdo rozsvítí lampu do obličeje. Povídali jsme si dlouho. Nebavilo mě to. Pak jsme obědvali a zase si povídali. Přijal jsem hru na profesora a studenta a celými větami rozvitými jsem odpovídal na otázky pana otce. Pak jsme se trochu přeli při výkladu Kafky a tatíkovi vzteky nabíhaly žíly na krku. Musím tu Evu fakt milovat, když tohle vydržím.
„A jak tedy rozumíte Platonovi a jeho jeskyni.“ triumfoval náhle tatík. Nechtělo se mi odpovídat, protože mi připadalo, že si musí dělat legraci. Z Platonových statí mi pojednání o jeskyni, stínových zvířatech a nedůvěře k novému, připadala nejsrozumitelnější.
„Nekamenujte proroky. řekl jsem tiše.
„Ano. A jak tomu tedy rozumíte? naléhal Evin otec. Až teď mi došlo, že Eva s matkou sedí naproti a mlčky mě sledují. Tohle už jsem nevydržel a vyrazil do útoku;
„Mám pocit, že vy mu vůbec nerozumíte. Neposloucháte, žijete zavření v jeskyni kde se Vám po zdech prohánějí stíny. Ten Váš svět není skutečný, nalháváte si, že tohle je správné, že, že….
„Myslím, že by jste měl odejít.“ skočil mi do řeči Evin otec a místo žil měl horolezecký lana. Zvedl jsem se k odchodu a byl rád, že to končí. Možná jsem to přehnal, ale přišlo mi najednou všechno strašně absurdní. On, rádoby intelektuál v džínech a svetru co se stylizoval do pozdního undergroundu. Frustrovaný učitel s titulem na poštovní schránce, na zvonku a vůbec všude kde se dalo. Eva, hezká, mladá holka s ambicemi a na slovo poslouchající svého tatínka a v neposlední řadě ona, zlá domovnice rozvalená v starožitné sedací soupravě se škodolibým úšklebkem pod nánosem rtěnky.
„Počkej, doprovodím Tě.“ špitla mi do ucha Eva a dala si hodně záležet aby ji neslyšel nikdo další.
„Nemusíš, já trefím.“ kvapně jsem na sebe hodil svetr a pokusil se o „Nashledanou!“. Odpověď nepřišla.
Venku se už dost setmělo. V dálce jsem na hodinách jen stěží rozeznával ručičky. Půl osmé ? Tak dlouho jsem vydržel odpovídat na zbytečné otázky, tak dlouho jsem snášel tu maloměšťáckou samolibost a neskrývanou aroganci ? Myslel jsem na Evu, bylo mi líto, že to za mě asi doma schytá, ale nic špatného jsem přece neudělal. Možná, že jsem to musel říct. Možná, jsem to měl říct.
Pomalu jsem se coural ulicí a okopával patníky. V oknech se zase svítilo. Vlezl jsem do nějaké hospody a namířil si to přímo k barové stoličce. Nikdo mě nemá rád. Se skloněnou hlavou jsem si pročítal mapy na koberečku pod barovým pultem a skoro neslyšel jak někdo zaťukal na desku pultu. Neochotně jsem zvedl hlavu. Přede mnou se zubil číšník a v očích měl napsáno, že se bude kamarádit. Postavil přede mě se šibalským úsměvem šálek a potichu, úplně potichu zašeptal:
„Tady máš kafe, kreténe.“ Pomohlo to.


Poznámky k tomuto příspěvku
praděd () - 19.5.2000 >
Body: 1
<reagovat 
Vea (Občasný) - 16.5.2000 > Pěkná povídka. Takový lidi, viz rodiče z příběhu, sou fakt svým způsobem směšní, i když to sami asi s největší pravděpodobností nevidí. No, nikdy se neví, co se z koho vyklube ;-)
<reagovat 
Vea (Občasný) - 16.5.2000 >
Body: 5
<reagovat 
Čtenář - 15.5.2000 > zajímavý a hezky napsaný, pokračuj :)
<reagovat 
HACKMAN (Občasný) - 15.5.2000 >
Body: 1
<reagovat 
Dusan (Občasný,Správce) - 15.5.2000 >
Body: 5
<reagovat 
Čtenář - 14.5.2000 > začátek perfekt, ale potom to strácí na obrátkách...ale jinak fajn...
Body: 1
<reagovat 
Ropák (Občasný) - 14.5.2000 >
Body: 5
<reagovat 
Ropák (Občasný) - 14.5.2000 > Parádniii příběh...divná rodinka. 8=O
<reagovat 
pisisvor (Občasný,Redaktor) - 22.5.2000 > Me se to fakt libilo... to byly tve zazitky?
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)   Nepublikovat mimo Totem.cz  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter