Prasátka
„Co tam ten zmrd dělá? Podívej se na něj. Je to možný?“
„Myslíš, že chce ukrást nějaký prase?“
„Asi jo. Bude hostina“
„Vypadá dost zkaleně, nemyslíš?“
„Taky vypadá jako pěknej úchylák.“
„Jo. To jo.“
Bulhar s Bulharem seděli na travnatém kopečku s výhledem na vepřín a kouřili. Taky chlastali. Jako obvykle.
„To je debil. Podívej jak přelejzá ten plot. Asi moc nesportuje.“
„To určitě ne. Podívej se na ten pupek.“
„Teď spadnul. To se dalo čekat. Ale měl štěstí. Jenom na hlavu.“
„Hm…“
„Tak tohle si vychutnáme. Podáš mi tu trubičku?“
„Jasně Bulhare.“
Sssssssss…
„Ty seš ale vysavač!“
„Ten vůl to zkouší znova. A zase blbě. Hahaha. Tentokrát spadnul na prdel.“
„Jo. Ale do hovna.“
„Pěkný. Veliký. Asi ty prasata choděj venčit.“
„Myslíš, že je maj na vodítku?“
„Asi ne. Prasata se taky musej proběhnout.“
„Já myslím, že ne. Tyhle prasata ne. Jejich jediným úkolem je tloustnout. Kdyby běhali, nebyli by k žrádlu. To maso by bylo tvrdý.“
„To je fakt.“
„Čum vole, teď se mu to asi povede.“
„No jo, kundo. Už je skoro tam…hele…už…pojď chlape…jo! Zase spadnul.“
„Ale tentokrát na správnou stranu plotu. Na břicho..“
„Hm. Jenže zase do hovna. Proč to neukliděj?!“
„Nejspíš past na zloděje prasat.“
„Asi jo.“
„Hehehe. Už se zvedá. Fuj! Ten je zahovněnej. Musí pěkně smrdět.“
„Jo. To jo.“
„Koukej jak se motá. Ten je vykalenej jak prase.“
„Taky spadl do prasečáku.“
„Hahaha“
„Hihihi“
„Podáš mi tu trubičku?“
„Jasně Bulhare“
Sssssss…
„Ty seš ale vysavač.“
„Jsem zvědavej, jestli najde vchod.“
„Myslíš, že bude odemčeno?“
„Asi jo. Věřej plotu a těm hovnům. Nikomu prase nestojí za to, aby se brodil po kolena ve sračkách.“
„Tomuhle evidentně jo.“
„Dobytek.“
„Prase.“
„Hahaha…“
„Hihihi…“
Kopeček, na kterém oba seděli , byl od vepřína vzdálen asi padesát metrů. Váleli se ve stínu stromu, takže od prasečáku na ně nemohlo být vidět. Otevřeli láhev vodky. Užívali si.
„Koukni, dělej. Už je zase na držce.“
„Jestli jo někdo chytne, bude si myslet, že je to taky prase a kuchne ho. Proč leze po čtyřech?“
„Protože je vykalenej. To je jasný.“
„Počkej, počkej…mlč chvíli………….slyšel jsi to?“
„Co?“
„Von chrochtá! Normálně leze po čtyřech a chrochtá.“
„Tak na tohle jsem vážně zvědavej.“
„Hele. Už je u dveří. Vidíš! Co jsem říkal. Je odemčeno.“
„Tak. A je po prdeli. Vlezl dovnitř a mi ho nevidíme. Nepůjdeme se tam podívat?“
„Seru na něj. Sedí se mi dobře.“
„To je fakt.“
Několik minut se nic nedělo.
Slunce obšťastňovalo okolní krajinu lechtajícími paprsky, ptáčkové ve větvích něžně švitořili a domlouvali si večerní nevěry. Motýlci, včeličky a různá jiná drobounká stvořeníčka poletovala několik centimetrů nad květy lučních rostlinek. Bulhar s Bulharem leželi na zádech, mlčeli a vychutnávali atmosféru té božské scenérie.
Něžné ticho prořízl ostrý kvílivý zvuk, vycházející z vepřína. Bulhaři se prudce posadili.
„Co to bylo?“
kvík, kvík, kvííííík….
„Asi se snaží to prase vyvlíct ven.“
„Tohle zní spíš jako porážka.“
„To je blbost. Přeci ho nezabije uvnitř. To by musel to mrtvý prase vláčet na zádech. To není porážka.“
Kvík, kvík, kvííííík…
„To jsou ale nechutný zvuky. Von je snad týrá, nebo co.“
„To je ale hnusák.“
Stěny vepřína se otřásaly v pravidelném rytmu. Buch, buch, buch, buch…
Kvičení gradovalo. Bylo čím dál tím silnější, a silnější, a silnější. Pronikalo do bulharských mozků jako cirkulárka.
„Já tam snad vlezu. Co jim dělá?“
„To fakt nevím. Půjdeme je zachránit?“
„Asi jo. Pojď, jdeme.“
Bulhar a Bulhar se zvedli jako jeden Bulhar. Udělali dva rychlé kroky směrem k vepřínu, když tu náhle bolestný zvuk vyvrcholil dlouhým táhlým kvííííííííííííík a utichl do ztracena stejně náhle , jako začal.
„A je po všem. Sejmul prase.“
„Dobytek“
„Prase“
„Hahaha…“
„Hihihi…“
„K zemi, vole!“
Bulhaři padli na břicha.
„Koukej! Už leze.“
„No jo. Vypadá spokojeně.“
„Dokonce se usmívá.“
„Koukej, jak jde rovně. Už se nepotácí.“
„Tlemí se jak magor. Je fakt v pohodě.“
„Jako by se zbavil něčeho, co ho tlačilo.“
„Ty vole. Jak přeskočil ten plot. Úplnej Bubka.“
„Ty vole, von si píská. A teď si dal cigárko. Hm…“
„Frajer.“
„Půjdeme se podívat, co tam dělal?“
„Seru na něj. Jdu si zase lehnout.“
„Tak jo. Stejně to byl jenom nějakej úchyl.“
A zase bylo ticho, a klid, nad krajinou vládlo slunce, ptáčkové štěbetali ve větvích.
Jenom z blízkého prasečáku se tichounce linulo spokojené chrápání…
***KONEC***
|