* (Od očí už mi puká nebe)
Od očí už mi puká nebe;
Bude pršet.
stačí nalámat déšť z provazů,
které jsem svázal. Je –
je mokré odpoledne, z prstů vymačkáš potoky.
Vážně!
A do struh napadají mouchy,
zvednou vlny –
a bude moře.
Letokruh
Na ptačí kost si pískám
a ty
hledáš jabloň, kterou bys do mě zasadila.
Přitom už dlouho rosteš –
opřená o páteř
tvrdíš dřeň.
Na ptačí kost mi pískáš
- jsem.
*
Zítra si půjčím léto
a utopím ho.
Ozvuky
Kohouti ještě spali,
když v klecích popraskaly mříže –
ze sešlapaných kostek trhali kroky
a házeli je do oken:
Vstaň - a utop racka. Vyplave němá ryba.
Zatím říčná
šeptala do zahrady tvary,
obruče slov.
A kohouti kokrhali z rybízové dlaně.
Chci tě ještě.
rybná nerybná; jsi má
chci se v tobě schovat
otevři sádky --
stavidla srostla s kůží a ty
o polštář křivíš němá slova
dýcháš pohyby háčku
jsi rybná vlastní šťávou
a já
pytlačím na zaprášené dece
Se vzkazem
Jen
– v prazích se zahřmělo
až opadaly třísky; ty, už jsi spala,
když jsem ještě cítil lípu,
kterou jsi nalámala.
Do slov:
Včera tě bylo plno.
Prahnu.
Vzpomínka
Klouby se vzepjaly,
když jsi rozrazila vítr a řekla Stihneme to?
Tenkrát jsem vydýchal vlasy z polštáře,
tys utekla –
někde bych ještě našel strouhy;
asi prorostly mákem, jako dnes vše.
Je léto, léto, léto! A ty mě přece mrazíš.
Stihneme?
* (v noci jsem z tašek)
v noci jsem z tašek škrábal déšť
a pak ho pil –
přes skelnou vatu řízná,
v žilách zasyčelo – – nejsi.
ptáci ztichli.
samotné ráno je
příliš vzdálené
!