První záblesk vědomí…jsem….kdo jsem?...já…jsem to já..kdo jsem já….

Vznáším se v prostoru. Podivný zastřený svit. Začínám tušit jednotlivé části těla. Vnímám ruce, ale nemohu se pořádně pohnout. Chce se mi křičet, ale cosi mne zadržuje. Nejde to. Myšlenky se pomalu srovnávají a začínám si sám sebe uvědomovat. Jde to pomalu, krůček po krůčku. Jak se mysl formuje, začínají se mi vybavovat jednotlivé pojmy. Čas zde nemá žádný význam. Co je to čas, cítím to..znám to..ale nevím kam to jenom zařadit. Co to vlastně znamená „zařadit“? ..a co to vlastně je „znamená“. Jde to pomalu, krůček po krůčku. Vědomí dostává řád a snaží se vyrovnat s realitou. Něco se stalo. Do vnímání reality se hrnou pojmy, které není zatím mysl schopna pojmout. Přichází únava a já se propadám do hlubin spánku.

Najednou je tu sen a já vcházím do krajiny vzpomínek. Divadlo podvědomí. Prapodivný scénář slepený ze střípků života. Chaoticky poskládané záblesky minulosti. Slova dostávají význam a já začínám tušit souvislosti. Blížím se k prozření, vzpomínky začínají dostávat šanci a …

Přichází probuzení, zase se vznáším v prostoru. Cosi mne obklopuje a brání v pohybu. Snažím se formovat myšlenky a uvědomit si co se vlastně děje a kde jsem. Slova a pojmy pomalu dostávají smysl. Již vím co je to čas, začínám si ho uvědomovat. Pomalu, ale jistě se mi vybavují různé děje, které nedokážu zatím zařadit, ale díky nimž chápu věci jenž byly doposud nepochopitelné. Čím dál, tím víc se blížím k prozření.

Spánek střídá bdění. Tělo sílí a mysl se pročisťuje. Již vím kdo jsem. Vím co jsem prožil. Jediné co nevím a netuším, je to kde jsem!

Začínám si pomalu rozpomínat na minulé roky. Jak jsem se posledních pár let utápěl ve vlastním nitru a hledal cestu. Cítil jsem, že do tohoto světa nepatřím. Veškeré pokusy se smířit se situací byly bezvýsledné. Vzpomínám na svoji ženu a rodinu jak se mi bezvýsledně snažili pomoci. Vždy když už to začínalo vypadat, že se situace začíná zlepšovat přišel zlom a já byl opět na začátku. Celé se to začínalo stupňovat až mne byli nuceni na nějaký čas ubytovat v léčebně. Po několika měsících mne propustili a já mohl opět svobodně dýchat. Ne však na dlouho…

Prostor kolem mne je čím dál tím víc těsnější. Cosi mi brání v pohybu.

Po každém mém probuzení jakoby někdo uřízl kus mého zdejšího světa a já byl nucen se stále více a více těsnat v čemsi, co se stalo mým současným vězením. Mysl to dohání k šílenství. To stále nesnesitelnější přítmí. Nemohoucnost cokoliv udělat. Každý pohyb těla vyžaduje neskutečné úsilí. Přepadá mne panika. Musím něco podniknout nebo to bude můj definitivní konec. Sbírám veškerou svoji sílu a zuřivě se snažím rukama i nohama uniknout z tohoto vězení. Po chvíli jsem již tak vysílen, že propadám do stavu beznaděje. Kupodivu  se mi po chvíli síly vrací a já se s novou energií a zarputilostí opět vrhám do zoufalých pokusů o osvobození.

Uplynula nekonečně dlouhá doba od mého prvního pokusu. Již nepočítám kolikrát jsem čerpal sílu, ale každý nový pokus je provázen větší a větší dávkou zuřivosti. Pak to přišlo, cosi se uvolnilo. Svoboda to ještě zdaleka není, ale v jednom místě se povedlo tlak uvolnit. Malá skulina. Veškerá tekutina kolem mne unikla. Již není cesty zpět. Začíná se ochlazovat. S tekutinou jako bych ztratil svoji životní podporu. Nemohu dýchat. Plíce jakoby byly z kamene. Zuřivě kopu nohama a rukama kolem sebe v záchvatu bezmoci a instinkt přežití mi dodává sílu v bitvě posledního pokusu. Když prohraji je to můj konec.

Otvor se daří stále více a více zvětšovat. Již mám hlavu skoro venku.

Najednou to jde samo. Jakási obrovská a oslepující záře mne nutí zavřít oči.

Kdosi mne chytil za nohy a vytáhl do vzduchu. Dusím se, ale plíce jsou stále ztuhlé. Pak to přišlo. Nečekaná rána do zad a já zalapal po dechu. Plíce naskočily. Mohu zase dýchat, žiji, křičím radostí a úlevou. Ostrá bolest kolem břicha a pak mne kdosi kamsi přenáší, ale to již vnímám ve sladkém opojení vysvobození a únavy. Pomalu jí propadám…..

 

-Jak je jí, vyrazil ze sebe Ondřej, hledíc do babiny vytřeštěné tváře. V rukou svírala malý řvoucí uzlíček ještě celý od krve.

-Máš syna, Ondřeji, musíš se o něj postarat.

-Ptám se jak je jí, tak se to nesnaž zamluvit!

Radost nad synem zastínila obava o ženu. V očích babizny zahlédl strach.

-Nemůžu za to, koktala, moc krve. Nešlo to zastavit. Možná ještě žije, nevím, musím teď zaopatřit dítě, jinak nepřežije.

Ondřej se vrhl do chléva, kde v tratolišti krve ležela jeho žena.

Baba ho s obavou sledovala svírajíc v náručí novorozeně. Malinký človíček přišel na svět jako desítky jiných před ním. Byl stejný až na jeho oči. Ty byly jiné, podivně moudré, jakoby se v nich skrývala léta utrpení.

(možná pokračování???...)