„Jihočeská vášeň“ mě nechala chladným aneb Nepovedené rande v měsíci lásky
“Jihočeská vášeň” mě nechala chladným aneb Nepovedené rande v měsíci lásky
Snad každý milovník baletu se setkal alespoň jednou ve svém životě s Carmen jako tanečním dramatem a prožil s ní po svém příběh plný vášně.
Tentokrát jsem se za ní rozjel do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Premiéry Carmen se zde konaly 26. a 31. března 1999. Choreografkou, libretistkou a režisérkou v jedné osobě je šéfka jihočeského baletu Libuše Králová, jedna z dřívějších interpretek role Carmen. Jak sama v programu přiznává, snažila se vložit do představení své jevištní zkušenosti a vlastní cítění.
Do milostné nálady mě uvedla emocemi nabitá hudba G. Bizeta, znějící ještě před samotným představením z divadelní pokladny. Onoho slunného dne 26. května jsem tak vstupoval do hlediště pln toužebného očekávání. Slušivě odění diváci a čistota interiéru, typický toť obrázek pro oblast, umocnili mou sváteční náladu. Příjemná sedadla, dobrý výhled, slovem pohoda. Začalo se atypicky patnáctiminutovou společenskou přestávkou, aby se nenarušila kontinuita děje. Pak světla zhasla a příběh o Carmen otevřela leskle stříbrná opona, proložená čtvercovým mřížovím. Prolog: Carmen v posledních okamžicích svého života, v náruči milence i vraha současně, si zpětně promítá svůj dosavadní život. Drama začíná...
V roli hlavní hrdinky se představila dobře vypadající Julia Shevchenko (alternuje Naďa Kabelová), která nevyužila svých ženských dispozic a do role se dostávala jen stěží. V duchu jsem odlétl k nespoutané, skvěle odvázané ústecké Carmen (viz MTT Praha 98), která oplývala emocemi a vášní, provokovala erotikou – milovala i nenáviděla toužíc zachovat si svou svobodu. Svým pojetím po celou dobu elektrizovala diváka, který tak byl vtažen do děje. To vše u českobudějovické tanečnice chybělo.
Dona Josého tančil Libor Čihař, za nímž by se na ulici jistě ohlédlo nejedno dívčí srdce, leč jeho nepřesvědčivá pohybově-herecká interpretace mně neustále kladla otázku, zda vůbec někdy miloval. Své pohledy vkládal někam mimo dějový prostor.
Až školní soustředěnost Jaroslava Kukrále v roli Torera působila spíše legračně, “loutkovitě”, než mužně dominantně. Libor Hlaváček ve Španělském tanci projevil více jižanského temperamentu, ale i u něj jsem postrádal “uvolněnost srdce”. Micaele - roli “na špičkách” – v podání Radky Chovancové zase chybělo dívčí pojetí. Její výkon pro “opatrné” paže a nedostatečný kyčelní rozsah vyzněl až “seniorsky”. Jedině Smrt Nadi Chmelíkové splnila moji představu postavy, jež si v závěru rázně prosadí své – osud se naplní.
Soubor působil nesourodě, chyběl mu potřebný dramatický náboj. Zejména pánský sbor je velice slabý a volá po omlazení. Z českobudějovického baletu jsem měl pocit izolovanosti od ostatního tanečního světa. S tak netanečním projevem jsem se dosud nesetkal. Tanec se odvíjel roztříštěně, s přídechem všudypřítomné strojenosti a pózovitosti.
Samozřejmě jsem od oblasti neočekával světový formát, brilantní techniku. Chybělo však i to základní a podstatné – emocionální cítění. Bez něj Carmen působí jen jako chladné divadlo.
Oceňuji očividnou profesionální snahu a zodpovědný přístup všech tanečníků. Každý sebemenší výkon byl sympaticky oceněn potleskem. Dramaturgie by však měla pro tento soubor pečlivěji a uvážlivěji vybírat tituly. Carmen je pro něj opravdu velké sousto. Méně znamená mnohdy více, i s malým souborem lze dělat divy.
Přes zmíněné výtky mohl divák v této inscenaci narazit i na zajímavé režijní prvky. Děj se odehrává na malém jevišti, v jakési aréně, kterou funkčně lemuje dřevěná ohrada, nad níž se spouští rozvíjející se vějíř jako symbol předznamenávající dramatické zvraty v lineárně plynoucím příběhu. Prostor je tak zoufale omezený, že
o potřebné pohybové dynamice a vzdušných skocích nemůže být ani řeč. Taneční projev je tak násilně stažen do jednoho bodu. Autorem jinak působivé scény je Stanislav Burda. Slušivým kostýmům Inge Švandové-Koutecké (j.h.) i scéně dominuje čerň a rudočerveň, které dobře korespondují s příběhem. Alespoň to podtrhuje dramatičnost, kterou tanec žel zůstal nekorunován.
Inscenaci zradila i nevhodně postavená hudební koláž. V centru pozornosti sice zůstává Bizet, hudební propojení ale nebylo tanečníkům oporou, chyběla mezi nimi potřebná komunikace. Mezi jevištěm a hledištěm tak vznikalo vakuum, kde to rozhodně nejiskřilo, nerozohňovalo, nechávalo diváka chladným. O kvalitě nahrávky snad raději pomlčím.
Balet je v Jihočeském divadle zřejmě jen “Popelkou”. Carmen mě tentokrát zradila svou emocionální prázdnotou a nicneříkajícími gesty.
Jaroslav Procházka
(přetištěno ze Zpravodaje KPB)
