|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Čeho se stal Náš obětí?
Telefonních společností, které mají pod palcem kurvy – a ty, kryté imunitou, za tělo dávají kredit, protože jsou závislé na sexu, nejí, pijí jen sperma, jen šoustají a spí. Dojnice. Některé mají zavřená víčka nalíčená tak, aby to vypadalo, jako že jsou vzhůru, je to pak nasáklé těžkým odérem nekrofilie. K jedné takové Hrdina zašel. Nevinný novinový inzerát. Když Mu otevřela, svraštil obočí strachem, protože takové to je, když je před první souloží, v mozku je ticho jak před bouří, sevřené hrdlo a přidušený pozdrav. Vešel dovnitř. S úsměvem Mu podala smlouvu, na které stálo: Prohlašuji, že se jmenuji (vytečkovaný prostor pro podpis), že bydlím (tam a tam), číslo účtu (takové a makové) a že souhlasím s doživotní spoluprácí s firmou (razítko), podle paragrafu (XY) mám právo (atd.), podpis zákazníka (v levém dolním rohu), podpis úředníka (v pravém dolním rohu). Už uklidněný přelétl papír, vzal si od ní propisovací tužku a jednou HŮLKOVÝM písmem a jednou rukopisným písmem se podepsal, dodal adresu a číslo a šlo se na věc. Vzala Ho za ruku, ze které upustil kontrakt na stůl, vyslala sladký signál a zavedla Jeho bezduché tělo do pokojíku. Tam bylo okno: aby byla zajištěna intimní atmosféra, výhled byl do zdi z červených cihel. Tam byla postel: aby byl zajištěn pohodlný styk, byla to prostorná manželská, nevrzající, nepromazaná, nová. Tam byl noční stolek: kromě toho i denní, protože teď zrovna den je. Tam byla noční denní stolní lampa: barvy červené, protože je to tradice a taky to sálá symbolikou. Tam byla polička: na ní fotografie kolegyň, sourozenců, rodičů, milenců, květináč s kaktusem, protože by se zapomínalo na konev s vodou. Tam byly zdi: žluté barvy, protože barva ženskosti, ale také žárlivosti a nevěry, ale to ona nevěděla, neuměla používat zdivomluvu. Tam byl strop: černý, se stříbřitými hvězdami, které v přítmí svítily jak jed fosforu. Tam byla podlaha: dřevo jak na lodi, které míří buď za bohatstvím, nebo za ztroskotáním.
Čeho Hrdina zakusil, když byl pod hvězdami?
Dotyků. Bylo to hlazení, laskání, líbání a taky dýchání. Říká se, že na první sexuální zážitek se nezapomíná. On však, o mnoho let později, na bojišti zamořeném hmyzem, nad těly svých zmasakrovaných kamarádů, se marně snažil vzpomenout, jaké to vlastně poprvé bylo? S kým vlastně? Ale vracejme se: Hlazení, laskání, líbání, dýchání. Drogy. Prsty se jí dostal na bradavky. Začal sát, hrát si s nimi. Nejdříve jazykem, pak zuby. Dráždil je. Až se rozvzdychala. Saje. A vlažná, sladká, opojná droga se Mu rozlévá po stěně žaludku, naplňuje a sune se ke dvanáctníku, kde se účinná látka dostává do krve. Slast. Sál a přitom jí zajížděl do kalhotek, nejdříve prsty, pak mužstvím, ale to už nesál, už sála ona: tím otvorem, kudy se přichází na svět, tou průrvou si z Něho brala dávku. Orgasmu. A studená, hořká, sladká droga se jí rozlévá po stěnách. Hvězdy. Svědkyně. Ležel pak na ní, poslední otřesy doznívaly, a On z veliké dálky slyšel víření zvířetníku, všechny vesmírná tělesa v chaotickém tanci, On jim v té chvíli rozuměl, ale vnitřně, nedokázal to popsat, slova tu přestávala mít svůj smysl, jako kdyby Jeho týraná duše, svázaná do kozelce a hozená do řeky, chtěla přes roubík vyřvávat do světa poselství hvězd, ale jen bubliny emanující na hladinu, která se řítí dál do moře, a kamení nacpané do kapes a bílé roucho zpřetrhané provazem. Ještě nedospěl. Jenom ta prokletá masa šlach, svalů, epitelů, membrán, záhybů kůže, kostí, červů střev, žil se nažrala a On, upocený a upsaný, se beze slova oblékl, sebral a odešel.
Jak dokázali nezávislí novináři, spisovatelé, filosofové, matematici, fyzici, vynálezci, výtvarníci, experimentátoři s drogami prolomit kruh?
Jedno blátivé ráno se Fyzik probudil a v hlavě si přehrával sen, od začátku do konce: Vzpomínka na dětství. Byl na něho uspořádán lov. Kamarádi ve válečných barvách. Pokřiky. Ručně vyrobené bubínky. Dusot ve spáncích. Strach. Nevědomí. Hlas boha čísel. Ty pak zdvihni ruku. Na neprostupnou houštinu. A rozděl ji. Nechť jdeš prostředkem stromoví. Učinil tak. Prošel. Ti druzí v patách. Mezi šlahouny. Ty pak. Zdvihnutím ruky. Se vrátily a. Pronásledovatele pohltily. Nadávky. Výkřiky. Bolesti. To vše mu hvízdalo šlehalo větvovím v hlavě tak dlouho, až o snu začal vážně přemýšlet. Dal se do práce. Zprvu to vypadalo jako nákresy šílence, ale jak návrh myšlenkově rostl, rostl i do rozměrů realizace. V polních podmínkách ghetta tedy vzniklo něco, co by se dalo označit jako zázrak vědy a techniky: sestrojil klíč. Byla to dlouhá hůl, na konci opatřená jakousi vrtulkou, ta ještě obalená bublinou ze skla (zřejmě vyšroubovaná bulva lustru). Šlo o to, udělat nepozorovaně experiment, zda-li zařízení funguje. Teoreticky ano, říkal si v duchu, když ještě navíc přemýšlel o tom, jak to udělat, aby si ničeho nevšimla hlídka, protože to bude patrně dělat randál, když ještě navíc přemýšlel o tom, jestli je to bezpečné, jak moc, a jak málo, když ještě přemýšlel o tom, jak se zachovat, pokud klíč selže, aby nevypadal mezi kolegy jako blbec či jen snílek nebo oboje, když ještě přemýšlel, jak případný neúspěch zamaskovat, anebo vyšrafovat do ztracena, když ještě přemýšlel nad včerejší partií šachu, kdy starý dobrý přítel ve vzteku smetl figurky z hrací plochy, jestli nakonec neměl šanci vyhrát, ale paměť tak daleko nesahala, ale prakticky neví, a vlastně ani neví, o čem ještě navíc přemýšlel, protože to byl roztržitý vědec. Aha, pokus. Povalil stůl na bok, takže měl před sebou rovnou tabuli dřeva, přiložil k ní hůl, zapojil ji do zdroje a zmáčkl knoflík. Drobná žárovička umístěná na vrtulce se rozzářila, vrtulka se roztočila nesmírnou rychlostí a celou skleněnou koulí začaly křižovat blesky - i tvář Fyzika se rozzářila, ale oči se mu neroztočily a vlasy mu nezačly křižovat, protože v celém širém areálu vypadly pojistky. Instinktivně vypnul klíč a čekal. Když se světlo zase probudilo, nestačil se divit: v desce zela díra velikosti talíře. I prostrčil se zatajeným dechem ruku otvorem a opravdu: klíč je funkční. A navíc: žádný podezřelý zvuk. Vědec, kandidát na Nobelovu cenu, pak, obklopen ostatními uprchlíky, zdvihl hůl svou a vztáhl ruku svou na hradbu vězení a rozdělil ji, i nechal jít bratry a sestry své a když už všichni na druhé straně stáli, vztáhnul ruku svou a hůl svou na zeď a díru zacelil. Nezávislí novináři si svítili lampami do notýsků, kam psali reportáž o slavném útěku, spisovatelé mumlali verše klasiků, filosofové si probírali vousy, kníry, plnovousy a mysleli při tom na boha, matematici šeptali o Thaletových kružnicích, fyzici obklopili Fyzika a zahrnovali ho tichými dotazy, vynálezci také obklopili a zahrnovali, výtvarníci brázdili patami zablácené stezky, po kterých všichni v chumlu unikali, experimentátoři s drogami si vkládali božskou drogu pod jazyk a zpívali si do myslí. Tak byl prolomen kruh.
|
|
|